← PhDr. Eduard Stehlík

Věřím, že každý z nás měl v dětství kamaráda, na kterého se mohl spolehnout a často na něj dodnes vzpomíná. Většinou taková nerozlučná přátelství vznikají mezi chlapci, avšak občas se stane, že i kluk může mít za nejlepšího kamaráda dívku. Já měl to velké štěstí, že jsem takovou kamarádku měl. Jmenovala se Taťána Juřicová, ale své křestní jméno používala výhradně v jeho zkrácené variantě. Byla to zkrátka Táňa. Poprvé jsme se potkali již v mateřské školce, ale spolužáky jsme byli i na Základní devítileté škole na Červeném vrchu v Praze 6. A protože jsme bydleli kousek od sebe a naši rodiče navíc měli malou zahrádku v zahrádkářské kolonii nedaleko Nebušic, trávili jsme spolu opravdu hodně času, a to nejen ve škole, ale i mimo ni. Kdyby nás rodiče tehdy viděli, jak spolu pravidelně lezeme po skalách v nedaleké Divoké Šárce, jistě by z toho neměli radost. Konec školní docházky nás však rozdělil. Já pokračoval ve studiu na gymnáziu a Táňa se vydala na cestu, která by byla i dnes, natožpak tehdy, velice neobvyklá. Rozhodla se totiž stát baletkou, což bylo velké přání její maminky i babičky. V letech 1977-1983 vystudovala Taneční konzervatoř v Praze, absolvovala roční stáž ve Státním choreografickém učilišti v Kyjevě, v roce 1985 se stala členkou baletního souboru Národního divadla v Praze a již v roce 1989 jeho sólistkou. Držel jsem jí celou tu dobu palce a alespoň na dálku se těšil z jejích úspěchů. A těch opravdu nebylo málo. Za dobu svého působení na scénách Národního divadla totiž vytvořila celou řadu postav klasického i moderního repertoáru a za dvojroli Odetty-Odilie v Labutím jezeře získala v roce 1996 právem prestižní Cenu Thálie. O pouhých pět let později vyvolalo mimořádnou pozornost její ztvárnění hlavní role Fiony v baletu Podzimní karneval na scéně Divadla F. X. Šaldy v Liberci, což jí v roce 2001 přineslo již druhou Cenu Thálie. Přiznám se, že jsem tehdy ve skrytu duše věřil, že toto ocenění jejího mimořádného uměleckého mistrovství nebude poslední. Bohužel jsem se mýlil. V pondělí 26. srpna 2002 jsem si zběžně prohlížel jakési noviny, když vtom jsem zahlédl titulek oznamující, že si primabalerína Národního divadla T. J. o dva dny dříve vzala život. Zamrazilo mě, nechtěl jsem tomu uvěřit. Byl jsem přesvědčený, že musí jít o nějaký omyl. Po několika telefonátech jsem věděl, že je to pravda a já již Táňu nikdy nepotkám... Jako vzpomínka na ni mi zůstal obrázek vojáka (v mém případě jak jinak), který mi kdysi namalovala do památníku a dvě naše společné malé fotografie. Ty na jakémsi našem výletě pořídila její maminka. A protože právě dnes mají svátek Taťány, rozhodl jsem se zde tu „svou“ připomenout. Protože nezapomínám a ona si to zaslouží. Byla totiž opravdu výjimečná. Nejen baletka, ale i kamarádka. Táňo, zdravím tam nahoru!Kopírovat text

Screenshot není k dispozici