← PhDr. Eduard Stehlík

Vždy, když přijedu do Přibyslavi, nedá mi to, abych se nezastavil v nedaleké obci Hřiště, jejíž hostinec se stal místem tragédie, která zásadním způsobem zasáhla náš protinacistický odboj. Je to zvláštní, ale když stojím před budovou opatřenou prostou pamětní deskou, zdá se mi, jako by se vrátil čas, a já byl svědkem toho, co se zde onoho chladného a deštivého říjnového večera odehrálo. Jako bych viděl štábního strážmistra Josefa Navrátila opatrně nahlížejícího oknem do výčepu na dvojici neznámých mužů. Ten mladší stojí u kamen a suší si promoklou košili, starší sedí na lavici a o něčem si povídá se starým Votavou. Cizinci mají šaty rozvěšené po výčepu, jeden je dokonce bosý. Nic netuší. Před chvílí dorazili další dva četníci – vrchní strážmistr Mečíř s mladým Kunderkou. Jsou tři na dva. Opatrně otevírají dveře a potichu vstupují do chodby vedoucí k lokálu. Zbraně mají připravené. Mečíř rozráží dveře. Vbíhají dovnitř. „Ruce vzhůru!“ Neznámí se udiveně otáčejí. Mečíř znovu křičí: „Ruce vzhůru!“ Starší z cizinců se zvedá z lavice a z kapsy vytahuje pistoli. Ozvěna výstřelu zaniká v rachotu palby četnických zbraní. Na košili neznámého naskakují rudé skvrny a muž se hroutí. Četníci mají oči jen pro něj. Mladšího si nevšímají, a tak se mu daří proklouznout ven. Jde pomalu. Pozpátku. Revolver v ruce připravený k palbě. Přechází silnici. Před sebou má pole. Pokračuje až k drátěnému plotu, ale dál už nemůže. I on je raněný. Síly mu rychle ubývají. Otáčí se směrem k hostinci. Ticho protíná výkřik. „Nikdy jsem nevěřil, že Čech může zastřelit Čecha! Ale pomstěni budeme!“ Přikládá si hlaveň zbraně ke spánku a tiskne spoušť. Výstřel. Konec. Smrtí hrdinů právě padli vojenský velitel domácího odboje divizní generál Vojtěch Boris Luža a jeho pobočník, poručík pěchoty Josef Koreš… Vojtěch Luža se narodil 26. března 1891, tedy právě před 135 lety, v Uherském Brodě jako prvorozený syn sluhy zdejší občanské záložny Václava Luži a jeho manželky Julie, rozené Holáskové. Po středoškolských studiích na uherskobrodské reálce se sice na podzim 1909 stal posluchačem České vysoké školy technické v Brně (odbor elektrotechnický), avšak studium nedokončil. Vypukla válka a podobně jako tisíce jiných mladých mužů musel i on v rámci mobilizace narukovat. Již na počátku srpna 1914 se hlásil u c. a k. pěšího pluku č. 35 v Plzni a nedlouho poté odešel se svým plukem na frontu do Haliče, kde padl v srpnu 1915 do ruského zajetí. V něm se v dubnu 1916 přihlásil do 1. srbské dobrovolnické divize, s níž se zúčastnil krvavých bojů proti německé armádě v Dobrudži a Besarábii. Poté požádal o převedení k čs. legiím v Rusku a v lednu 1917 byl zařazen ke 2. čs. střeleckému pluku, u něhož poté sloužil nepřetržitě až do návratu do vlasti na jaře 1920. Zúčastnil se památné bitvy u Zborova, bojů s Němci při ústupu z Ukrajiny i srážek s bolševiky u Marianovky, Kazaně, Čeljabinsku, Trojicka a na mnoha dalších místech. Do svobodného Československa se Vojtěch Boris Luža vrátil v dubnu 1920 a záhy nato byl jako inteligentní důstojník povolán do III. kursu generálního štábu v Praze. Po jeho ukončení byl ustanoven velitelem pražského pěšího pluku 5, aby v listopadu 1922 nastoupil ke studiu II. ročníku pražské Válečné školy, které úspěšně zakončil v září 1923. Vzhledem k prokázaným mimořádným schopnostem byl přidělen k 3. (operačnímu) oddělení Hlavního štábu a již 1. ledna 1924 ustanoven jeho přednostou. V prosinci 1929 opustil Vojtěch Luža Prahu a odjel na východ republiky, kde se ujal funkce velitele 1. horské pěší brigády v Ružomberku. Na tomto zodpovědném místě setrval až do konce února 1932 s výjimkou deseti měsíců (od poloviny října 1930 do konce července 1931), kdy působil jako profesor v Kursu pro vyšší velitele v Praze. Tato pedagogická zkušenost předznamenala v jeho kariéře několikaleté období, během něhož dočasně vyměnil kariéru velitele za kariéru vojenského pedagoga. Po krátké zkušené na Válečné škole v Praze i na jejím sesterském ústavu – École Superiére de Guerre v Paříži – byl totiž v červenci 1932 ustanoven velitelem prestižní pražské Válečné školy. V listopadu 1935 byl Vojtěch Luža vybrán pro pozici velitele olomouckého IV. sboru a o pouhé dva roky později dosáhl vrcholu své vojenské kariéry, když byl ustanoven zemským vojenským velitelem v Brně. Za branné pohotovosti státu v osudovém září roku 1938 stanul v čele II. armády, před níž stál klíčový úkol: ubránit sever Moravy před nepřátelským úderem. Namísto boje však přišla kapitulace, která nejen pro něj znamenala hluboký šok a zhroucení všech iluzí. Po okupaci zbytku republiky a rozpuštění čs. armády byl sice Vojtěch Luža jmenován zástupcem zemského přednosty technické služby pro Moravu na Zemském úřadu v Brně, ale již po roce si podal žádost o předčasné penzionování a odešel do výslužby. Veškerý svůj čas poté věnoval odbojové činnosti, do níž však byl zapojen již od prvních dnů okupace. Spolupracoval především se svým dlouholetým přítelem generálem Aloisem Eliášem. Po jeho zatčení, ke kterému došlo v den příjezdu Reinharda Heydricha do Prahy, ihned přešel do ilegality. Unikl tak nejen zatčení, ale s největší pravděpodobností i smrti na popravišti, která by ho jistě neminula. Počátkem října 1942 Vojtěch Luža navázal spojení s kapitány Karlem Steinerem a Josefem Robotkou, s jejichž pomocí se v lednu 1943 podařilo zorganizovat schůzku s profesorem Josefem Grňou, jedním z nejvýznamnějších představitelů domácího odboje. Během ní bylo rozhodnuto vybudovat na troskách Obrany národa a Petičního výboru Věrni zůstaneme novou odbojovou organizaci, která nejprve nesla název „Přípravný revoluční výbor“, aby se nakonec přejmenovala na „Radu tří“. Lužovy a Grňovy aktivity zasahující postupně celé území Moravy však pochopitelně neušly pozornosti gestapa, které se snažilo oba muže dopadnout a v několika případech scházelo opravdu jen docela málo, aby bylo úspěšné. V srpnu 1944 se Vojtěch Luža přesunul z Vysočiny do Babic u Říčan, aby byl v době blížícího se konce války co nejblíž hlavnímu městu. Jeho úspěšně se rozvíjející činnost však byla náhle narušena rozsáhlým zatýkáním, na které Luža zareagoval rozhodnutím vrátit se zpět na Vysočinu, kde se cítil být relativně v bezpečí. Na cestu se vydal spolu se svým pobočníkem Josefem Korešem a 2. října 1944 v podvečer dorazili za hustého deště do obce Hřiště, vzdálené necelé tři kilometry od Přibyslavi. Byli promočení, prochladlí a k smrti unavení. Do Bohdalova – cíle jejich putování – jim zbývaly necelé dvě desítky kilometrů. Potřebovali si nutně odpočinout, usušit se a najíst. Vše však skončilo výše popsanou tragédií. V půl desáté večer dorazilo na místo gestapo, které odvezlo veškeré doklady, osobní věci a zbraně nalezené u zastřelených. Mrtvá těla generála Luži a poručíka Koreše byla na příkaz gestapa převezena do brněnského krematoria, kde byla spálena a popel vysypán neznámo kde. Čest jejich památce!Kopírovat text

Screenshot není k dispozici