← PhDr. Eduard Stehlík

Ukrajinskou vesničku Sokolovo jsem navštívil několikrát, abych zde vzdal čest statečným příslušníkům 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR, kteří o ni 8. března 1943, tedy právě před třiaosmdesáti lety, svedli krvavý boj s jednotkami německého wehrmachtu. Boj to byl z vojenského hlediska úspěšný, avšak zaplacený životy téměř devadesáti našich vojáků. Mezi nimi i velitele sokolovské obrany nadporučíka Otakara Jaroše. A proto když jsem přemýšlel, jak dnešní výročí připomenout, rozhodl jsem se napsat příspěvek věnovaný právě jemu. Jeho tvář na nás kdysi shlížela ze školních nástěnek, stránek knih i učebnic a na ty dříve narozené dokonce i z poštovní známky. Pohledný muž s ostře řezanou tváří a odhodlaným pohledem. Tak nějak si asi všichni představujeme prototyp hrdiny. A Otakar Jaroš jím skutečně byl. Pojmenovávali po něm školy, ulice, náměstí i nábřeží, a dokonce i některé vojenské útvary. Před sedmatřiceti třiceti lety však pojednou kamsi zmizel. Mohla za to skutečnost, že se po únoru 1948, dlouho po své smrti, stal vojenskou ikonou komunistického režimu. Z pohledu tehdejších mocných totiž bojoval na té správné straně a po boku jediného správného spojence – Sovětského svazu. V tomto boji navíc padl, a dokonce byl vyznamenán Zlatou hvězdou Hrdiny SSSR. Právě to však po listopadu 1989 některým nejpravověrnějším „vykladačům dějin“ stačilo k tomu, aby ze statečného čs. důstojníka, Masarykovce, antikomunisty a demokrata, jenž položil život v boji za svobodné Československo, stvořili údajného komunistu a pokusili se ho poslat na smetiště dějin. Naštěstí se to nepodařilo. I když, přiznejme si, mnoho nescházelo. Kdo tedy vlastně Otakar Jaroš byl? Světlo světa spatřil 1. srpna 1912 v Lounech v početné rodině železničního zřízence Františka Jaroše. Nejhezčí část jeho dětství a mládí však byla spojena s Mělníkem. Právě zde se zapojil do Sokola, hrál fotbal, hokej, jezdil na lyžích, vesloval. Po skončení studia na vyšší elektrotechnické škole v Praze nastoupil na podzim 1934 povinnou vojenskou prezenční službu. Tehdy však dozajista netušil, že se již „do civilu“ nevrátí. Na vojně se mu ale zalíbilo, rozhodl se pro kariéru vojáka z povolání a stal se frekventantem Vojenské akademie v Hranicích. Tuto volbu bezesporu ovlivnil i příklad jeho strýce, bývalého příslušníka čs. legií v Rusku plukovníka Františka Konopáska (zavražděného za okupace Němci). V srpnu 1937 byl Otakar Jaroš z Vojenské akademie vyřazen jako poručík telegrafního vojska a zařazen k telegrafnímu praporu 4 v Prešově. Právě zde prožil tragický podzim roku 1938 i následný vznik samostatného Slovenska a zřízení protektorátu. S nastalou situací se odmítl smířit a již v srpnu 1939 přešel ilegálně do Polska, kde vstoupil do formující se čs. jednotky. Jeho další plány zásadním způsobem ovlivnilo vypuknutí 2. světové války. Spolu se skupinou podplukovníka Ludvíka Svobody se pod tlakem postupujících nacistů vydal směrem na východ, kde však narazili na jednotky Rudé armády obsazující na základě tajných dodatků k sovětsko-německé spojenecké smlouvě východní části Polska. Na následující dva roky tak byl spolu s dalšími našimi vlastenci internován ve smutně proslulých lágrech NKVD. Nezáviděníhodná situace Čechoslováků se změnila teprve v létě 1941, po napadení Sovětského svazu Hitlerovým Německem. Na základě dohody z 18. července 1941 začala být v Buzuluku budována čs. vojenská jednotka. Do 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR (jak zněl její oficiální název) vstupovali jak Češi a Slováci žijící řadu let na území SSSR, tak i utečenci z protektorátu a Podkarpatské Rusi, kteří do té doby živořili v pekle gulagu. Otakar Jaroš byl ustanoven velitelem 1. roty a ihned zahájil výcvik svěřených vojáků. Všichni si dobře uvědomovali, že času není nazbyt. A opravdu. Již v lednu 1943 byl prapor odeslán na frontu. Náhlé zhoršení situace na bojišti přitom způsobilo, že byl prakticky ihned nasazen do první linie. Praporu byl svěřen 15 kilometrů široký obranný úsek na řece Mža jižně od Charkova. Jarošova 1. rota byla vysunuta do předpolí – do osady Sokolovo –, nacházející se na druhém břehu řeky. A právě zde se Jarošovi muži 8. března 1943 utkali s nepřátelskou přesilou. Boj byl tvrdý a krvavý. Přestože byl protivník mnohem silnější, dokázali mu Čechoslováci čelit řadu hodin a svěřený úkol splnili. Cena, kterou bylo toto vítězství vykoupeno, však byla značná. Mezi našimi 86 padlými byl i nadporučík Otakar Jaroš, který ač dvakrát raněný, řídil boj své roty statečně až do posledního okamžiku. Žil a zemřel jako hrdina. I proto bychom na něj a jeho muže neměli zapomínat. Právě dnes je k tomu vhodná příležitost.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici