← PhDr. Eduard Stehlík

Minulý týden jsem zde zveřejnil dlouhá léta utajovaný příběh korunové mince, kterou v roce 1957 vytvořila akademická sochařka Marie Uchytilová, autorka mimořádného Památníku dětských obětí války, jenž stojí na pietním území v Lidicích. Už když jsem příspěvek dokončoval, uvědomil jsem si, že se k této významné české umělkyni váže ještě jiný silný příběh. Příběh velkého hrdinství jejího strýce (bratra maminky), technika plzeňské Škodovky Antonína Seidlera. A právě ten jsem se rozhodl vypravovat dnes. V polovině března si budeme opět připomínat výročí nacistické okupace z roku 1939. A od některých opět zazní desetiletí opakovaná lež, že se tehdy republika nepřátelům poddala bez jediného výstřelu. Jako by neexistovali stateční obránci místeckých kasáren pod velením kapitána Karla Pavlíka, ani příslušníci 12. divize generála Olega Svátka, kteří tehdy po několik dní sváděli těžké boje s útočícími jednotkami maďarské armády na východě republiky. A to i v době, kdy již nad Pražským hradem vlála vlajka s hákovým křížem. Jedna z krvavých srážek se tehdy odehrála právě ve středu 15. března 1939 nedaleko Fančíkova na Podkarpatské Rusi. Do bojů toho dne na naší straně zasáhly i dva lehké tanky LT-35, které byly výjimečné tím, že nebyly organizačně začleněny do žádné z jednotek čs. armády. Vracely se totiž právě přes Rumunsko z předváděcích zkoušek v Sovětském svazu. Když se v mimořádně složité situaci objevily v prostoru bojů, armáda nezaváhala a proti Maďarům je nasadila. Protože s nimi však nikdo neuměl zacházet, vyrazili s nimi do boje civilisté – technici plzeňských Škodových závodů. S tankem vojenského evidenčního čísla 13.903 právě Antonín Seidler. Jeho „eltéčko“ však bylo bohužel třikrát zasaženo maďarským protitankovým kanónem, on smrtelně raněn a svým zraněním na místě podlehl. Snímků zničeného tanku Antonína Seidlera jsem měl u nás i v maďarských archivech v rukou několik, avšak dlouhá léta jsem nemohl nalézt jeho portrétní fotografii. Již jsem se smířil s tím, že ji nikdy neuvidím, když tu mi jednoho dne paní Sylvie Klánová, dcera akademické sochařky Marie Uchytilové, začala vypravovat příběh strýce své maminky, který padl v roce 1939 jako řidič tanku. Dodnes si pamatuji, jak jsem na ni šokovaně zíral, protože jsem si okamžitě uvědomil, o kom mluví. Když jsem se jí zeptal, zda se náhodou nejmenoval Antonín Seidler, byla zase překvapená ona, odkud to vím. Jistě tušíte, že první otázka, která z mé strany vzápětí zazněla, byla, zda nemá snímek maminčina strýce. Přikývla, chvíli hledala v krabici před námi, a nakonec mi podala fotografii muže, po kterém jsem tolik let pátral. Vzal jsem si ji od ní a konečně pohlédl do tváře muže, jenž přestože nebyl voják, v rozhodující chvíli ani na okamžik nezaváhal a vydal se bránit svou vlast. To, jak vypadal, věděla dodnes jen jeho rodina. Odteď ho budou znát všichni. Hrdina Antonín Seidler si to bezpochyby zaslouží!Kopírovat text

Screenshot není k dispozici