← PhDr. Eduard Stehlík

Během svého života jsem osobně poznal mnoho z těch, kdo za ostnatými dráty ztratili své nejbližší, či si dokonce sami prošli hrůzami koncentračních táborů. Na rukou prarodičů několika mých spolužáků ze základní školy jsem vídával vytetovaná čísla a jako malý kluk jsem si kladl otázku, kde se tam vzala. A právě ta až příliš živá vzpomínka na ony modré číslice, která se mi dnes vynořila, mě přivedla k myšlence, připomenout osud rodiny Bradyových z Nového Města na Moravě. Rodiny, z níž přežil jeden jediný její člen – Jiří Brady. Jeho tatínek Karel zahynul v červenci 1942 v Osvětimi, maminka Markéta přišla o život v říjnu 1942 v Ravensbrücku a jeho o tři roky mladší sestra Hanička byla v říjnu 1944 zavražděna v osvětimské plynové komoře. O jejich osudech jsem se poprvé dozvěděl před pětadvaceti lety z knihy Karen Levine „Hanin kufřík“. Když jsem ji poprvé četl, ani ve snu by mě nenapadlo, že se jednou budu moci s Jiřím Bradym osobně setkat. Nakonec k tomu došlo. Neplánovaně, náhodou, když na podzim 2012 navštívil své příbuzné v České republice a já s ním měl možnost strávit několik hodin. Několik hodin vyplněných neuvěřitelným vypravováním mimořádného muže, který si prošel peklem, ztratil své nejbližší, a přesto nezatrpkl a zůstal člověkem vlídným, milým a také zábavným. Možná si budete myslet, že naše tehdejší povídání bylo smutné a tragické, avšak Jiří o svých nelehkých životních osudech vyprávěl nejen s velkou životní moudrostí, ale bylo-li to možné, i s nadsázkou a humorem. Dodnes si živě pamatuji, jak mi popisoval scénu, kdy se kanadskému imigračnímu úředníkovi snažil zodpovědět otázku, proč se v září 1944 „přestěhoval“ z Terezína do Osvětimi. Onen muž za přepážkou totiž neměl sebemenší ponětí o existenci vyhlazovacích táborů a vraždách miliónů lidí, ke kterým v nich došlo. A tak nakonec jako důvod „změny bydliště“ Jiřího Bradyho z Terezína na Osvětim uvedl, že odjel tam, kde mu jako instalatérovi (což byla profese, kterou Jiří v lágru vykonával), nabídli vyšší plat. Jiří také vzpomínal, že se ho lidé v Kanadě opakovaně vyptávali, proč má na předloktí vytetovanou sérii čísel. Zpočátku se to pokoušel vysvětlovat, avšak nakonec zjistil, že je to marné. Lidé si nebyli schopni, anebo možná ani nechtěli, představit hrůzy, které se v letech 2. světové války na evropském kontinentu odehrály. A tak začal odpovídat, že tam ty číslice má, protože si nepamatuje číslo svého telefonu. Časem si však uvědomil, že to není správné a začal o hrůzách, které prožil on a jeho nejbližší, vypravovat. A to je také důvod, proč vznikl můj dnešní příspěvek. Jako vzpomínka na miliony zavražděných, na Haničku Bradyovou, která se kvůli zrůdným nacistickým rasovým teoretikům nedožila dospělosti, na jejího tatínka Karla a maminku Markétu i na staršího brášku Jiřího, který nás před sedmi lety navždy opustil. A pak také proto, abychom nezapomínali, co se před ne tak dávnou dobou odehrálo. Od zapomnění je totiž bohužel velice krátká cesta k tomu, aby se něco podobného zopakovalo. A třeba i tady u nás…Kopírovat text

Screenshot není k dispozici