← PhDr. Eduard Stehlík

Když jsem jako malý kluk ten snímek dostal poprvé do rukou, neuvěřitelně na mě zapůsobil. Dnes už si nepamatuji, zda to bylo tím, že muž na snímku svíral v rukou britský stengun, anebo odhodlaným pohledem jeho očí zpod černého baretu opatřeného čs. znakem. Bezpečně však vím, že trvalo několik let, než jsem se dozvěděl jeho jméno. Josef Otisk, velitel paraskupiny Wolfram, byl totiž jedním z hrdinů 2. světové války, kteří takřka beze stopy zmizeli z našich dějin. Dnes už pochopitelně není problém získat si o něm řadu důležitých informací, avšak přesto se domnívám, že stojí za to, si tohoto významného muže připomenout. Světlo světa spatřil 30. ledna 1911 v Líšni u Brna v početné rodině místního rolníka Matouše Otiska a jeho manželky Marie, rozené Šumberové. S onou početnou rodinou to myslím doopravdy. Narodil se totiž jako jedenáctý z celkem 14 dětí. Po absolvování obecné školy pokračoval jako nadaný mladík ve studiu na reálném gymnáziu v Brně-Křenové, avšak jen do roku 1928, kdy z důvodu finančních problémů rodiny (vzniklých náhlou smrtí otce), musel studia zanechat a pomáhat na rodinném hospodářství. Zpět do školy se vrátil až v roce 1931 (tentokrát na reálku v Brně-Husovicích) a o dva roky později úspěšně odmaturoval. Jako na všechny mladé muže čekala poté i na něj vojenská prezenční služba, kterou nastoupil v říjnu 1933 u pěšího pluku 43 v Brně. Po absolvování záložní důstojnické školy byl přeložen na Slovensko. Nejprve působil u pěšího pluku 37 v Levoči a následně u pěšího pluku 17 v posádkách Prešov a Bardějov. Právě tehdy se rozhodl zůstat v uniformě natrvalo a na podzim 1934 nastoupil do Vojenské akademie v Hranicích, z níž byl po dvou letech náročného studia vyřazen v srpnu 1936 jako poručík pěchoty. Službu poté konal u pěšího pluku 43 v Brně, a to jako velitel kanónové čety roty doprovodných zbraní až do okupace ČSR v březnu 1939. Po rozpuštění čs. armády zprvu nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl zapojit do odboje proto Němcům. Absolvoval totiž úřednicky kurs a 15. srpna 1939 dokonce uzavřel sňatek se slečnou Růženou Křivánkovou. Novomanželé však spolu nepobyli dlouho. Již na počátku prosince téhož roku odešel Josef Otisk za hranice. Přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii se dostal do Francie, kde byl v lednu 1940 v Agde zařazen do naší zahraniční armády a přidělen ke 2. čs. pěšímu pluku. S ním se jako velitel jeho 12. roty zapojil na jaře 1940 do bojů s německou armádou. Po porážce Francie byl evakuován do Velké Británie, kde následně působil jako zástupce velitele roty u 2. pěšího praporu 1. čs. smíšené brigády. Jako inteligentní důstojník s mimořádnou fyzickou kondicí (byl nejen členem, ale dokonce i cvičitelem Sokola) absolvoval Josef Otisk na počátku roku 1943 jako jediný čs. důstojník extrémně náročný kurs britských Commandos, doplněný paravýcvikem. Tehdy pravděpodobně netušil, že získané zkušenosti o rok později zásadním způsobem ovlivní jeho další životní osudy. Vše totiž nasvědčovalo tomu, že se stane spíše tankistou. V souvislosti s přebudováním 1. čs. samostatné brigády na Československou samostatnou obrněnou brigádu totiž v roce 1943 absolvoval specializované tankové kursy a následně byl ustanoven zástupcem velitele 3. roty 2. tankového praporu. Počátkem roku 1944 byl však vytipován jako vhodný velitel pro bojový, diverzní a organizátorský výsadek Wolfram, jenž měl působit v Beskydech na moravsko-slovenském pomezí. Vzhledem k mimořádnosti jeho poslání mu byla dána možnost vybrat si členy svého týmu. Zvolil si Vladimíra Řezníčka, Josefa Černotu, Roberta Matulu, Josefa Bierského a Karla Svobodu, s nimiž v květnu 1944 odjel do Skotska, kde absolvovali intenzívní kurs útočného boje následovaný parkursem na STS 51 v Ringway. Na počátku července 1944 byli přepraveni do italského Bari, kde čekali na vyslání do akce. Seskok se uskutečnil v noci z 13. na 14. září 1944 a parašutisté dopadli poblíž osady Nytrová (součást Morávky) v Beskydech. Hned na samém počátku se však skupina musela potýkat s nepřízní osudu. Dva z parašutistů ztratili při seskoku nožní zásobníky s operačním materiálem, který se jim nepodařilo nalézt a zároveň přišli i o radiostanici a radiotelegrafistu Karla Svobodu. Ten nenašel spojení s ostatními členy skupiny, byl dopaden Němci a donucen vydat ukrytou radiostanici. Protože odmítl spolupráci s gestapem, byl odeslán do koncentračního tábora Flossenbürg, kde se jen šťastnou shodou náhod dožil konce války. Ztráta radiostanice i operačního materiálu výrazným způsobem omezila další aktivity skupiny ve svěřené oblasti. Přesto však zahájila činnost a úzce spolupracovala s partyzánskými skupinami působícími v Beskydech a napojila se i na odbojovou organizaci Rada tří. Její aktivity tehdy smutně poznamenala smrt Josefa Bierského, který byl 19. října 1944 na hoře Smrk zavražděn partyzánem Stanislavem Kotačkou (později konfidentem gestapa), jenž ho okradl o část finanční hotovosti paraskupiny. Parašutisté se poté pod tlakem zvýšené aktivity nacistických bezpečnostních složek přesunuli k Otiskově rodině v Líšni u Brna, kde přezimovali. Na jaře 1945 skupina obnovila činnost, provedla několik úspěšných přepadů i diverzních akcí a koncem dubna 1945 se u Jiříkovic spojila s postupující Rudou armádou. Bezprostředně po skončení 2. světové války nastoupil Josef Otisk nejprve ke 2. oddělení Hlavního štábu v Praze jako velitel skupiny pro paraúderný výcvik, ale již v prosinci téhož roku byl odeslán k 13. tankové brigádě do Přáslavic, kde působil jako velitel jejího II. praporu. Ve stejné době měl být povýšen na podplukovníka, avšak k tomu v důsledku intrik Reicinova OBZ nedošlo. Brzy poté přišel únor 1948 a s ním změna politických poměrů u nás. Podobně jako v případě jiných čs. parašutistů ze Západu byl i Josef Otisk dán již 1. května 1948 na tzv. dovolenou s čekaným a 1. října téhož roku propuštěn z armády. Tím však jeho cesta až na samé dno neměla skončit. V září 1949 následovala degradace na vojína a systematické šikanování nejen jeho samého, ale i jeho nejbližších, trvající čtyři dlouhá desetiletí. Synovi Josefovi bylo bráněno jak v pokračování ve středoškolském, tak později i ve vysokoškolském studiu (nakonec maturitu i vysokoškolský diplom získal) a oba byli sledováni Státní bezpečností jako nepřátelské osoby. Aktivity StB se však nedotýkaly pouze rodiny Josefa Otiska a jeho spolubojovníků z paravýsadku Wolfram, ale i širokého okruhu jejich spolupracovníků z let 2. světové války. Státní bezpečnost v 50. letech prověřovala a sledovala na 160 osob (!) z řad těch, kdo se spolu s Wolframem zapojili do odboje proti Němcům. Po propuštění z armády si Josef Otisk našel místo geometra u zeměměřického družstva Geoplán, později Geometra v Brně, kde pracoval nepřetržitě až do roku 1969, kdy odešel do penze. Nositel Řádu britského impéria, dvou Československých válečných křížů 1939, Československé vojenské medaile Za chrabrost a dvou Československých vojenských medailí Za zásluhy žil poté tiše v kruhu svých blízkých v Brně-Líšni až do 10. ledna 1986, kdy nedlouho před svými pětasedmdesátými narozeninami neočekávaně vydechl naposled. Pádu nenáviděného totalitního režimu se tak nedožil…Kopírovat text

Screenshot není k dispozici