← PhDr. Eduard Stehlík

Zazní-li slovo „sacher“, většina z vás si dozajista vybaví známý vídeňský čokoládový dort s nezaměnitelnou chutí. Já to mám trochu jinak. Jako první mě nenapadne cukrářský výrobek, ale válečný hrdina – generál Vilém Sacher. Muž, který za 2. světové války bojoval za svobodu Československa na frontě domácí i na Západě, aby se nakonec do svobodné vlasti vrátil jako příslušník našeho 1. čs. armádního sboru v SSSR. Byl však i jediným generálem čs. armády, který podepsal Chartu 77, za což byl husákovským režimem degradován na vojína a byla mu odňata všechna jeho válečná vyznamenání. A těch nebylo málo: Řád Bílého lva Za vítězství, pět čs. válečných křížů 1939, dvě medaile Za chrabrost, medaile Za zásluhy I. stupně, Řád Slovenského národního povstání I. stupně, Odznak československého partyzána a mnohé další… Vilém Sacher se narodil 17. února 1907 v Prostějově v rodině místního krejčího Viléma Sachra a jeho manželky Hedviky, rozené Moněkové. V rodném městě studoval v letech 1918-1925 na české vyšší reálce, v červnu 1925 zde složil maturitu a v říjnu téhož roku se stal frekventantem Vojenské akademie v Hranicích. Z ní byl po dvou letech studia v srpnu 1927 slavnostně vyřazen jako poručík dělostřelectva a přidělen k bratislavskému dělostřeleckému pluku 109. Již o dva měsíce později byl však vyslán do aplikační školy dělostřelectva v Olomouci, po jejímž skončení zamířil v červenci 1928 k dělostřeleckému pluku 102 do Horšovského Týna. Zde působil až do dubna 1931, kdy se stal příslušníkem dělostřeleckého pluku 105 ve Čtyřech Dvorech (za zmínku dozajista stojí, že se systematicky věnoval studiu jazyků a v červnu 1932 složil státní zkoušku z maďarštiny a v únoru 1933 univerzitní zkoušku z francouzštiny). Na základě náročných přijímacích zkoušek byl Vilém Sacher v únoru 1935 povolán do elitní Vysoké školy válečné, na níž v Praze studoval až do července 1937 a poté byl v rámci roční zkušené přidělen k velitelství 3. jezdecké brigády v Bratislavě. V jejím štábu byl zařazen až do konce července 1938, kdy se stal přednostou 4. oddělení 3. rychlé divize dislokované tamtéž. Po vyhlášení všeobecné mobilizace na podzim 1938 zůstal i nadále ve svém dosavadním přidělení u 3. rychlé divize a tuto funkci vykonával až do poloviny února 1939, kdy se stal přednostou jejího 2. (zpravodajského) oddělení. V Bratislavě tak prožil nejen tragické mnichovské události, ale i březen 1939 a následný zánik republiky. Po vzniku samostatného Slovenska se Vilém Sacher vrátil zpět do Čech, kde byl od června 1939 zaměstnán jako úředník u Elektrických podniků hlavního města Prahy. Toto pracovní zařazení však bylo pouhou zástěrkou jeho rozsáhlé odbojové činnosti v rámci Obrany národa, v níž úzce spolupracoval s podplukovníkem Josefem Balabánem. Před zatčením gestapem, které mu hrozilo, uprchl v únoru 1940 za hranice. Přes Slovensko, Maďarsko (kde byl vězněn), Jugoslávii, Řecko, Turecko a Sýrii se dostal do Francie. Zde byl v květnu 1940 v jihofrancouzském Agde zařazen ke štábu dělostřelectva 1. čs. divize. Do bojů však již vzhledem k rychlému vývoji situace na frontě nestačil zasáhnout. Po francouzské kapitulaci byl Vilém Sacher na lodi „Mohamed el Kebir“ evakuován do Velké Británie, kde až do konce června 1941 působil ve štábu 1. čs. smíšené brigády. Od července 1941 do září 1943 pak konal službu u exilového Ministerstva národní obrany v Londýně (v mezidobí absolvoval v dubnu 1942 zvláštní parakurs ve Wilmslow a v květnu 1943 prošel třítýdenní stáží u britské výsadkové divize). V létě 1943 rozhodlo MNO o jeho odeslání k našim jednotkám do Sovětského svazu, kde se měl zapojit do vybudování 2. čs. samostatné paradesantní brigády v SSSR, která se v lednu 1944 začala formovat v Jefremově. Vilém Sacher se sice stal náčelníkem jejího štábu, avšak na frontě s ní nasazen nebyl. Počátkem června 1944 byl totiž těžce zraněn při autonehodě, což ho z výsadkového výcviku natrvalo vyřadilo. Proto byl v polovině srpna 1944 přeložen ke 3. čs. samostatné brigádě v SSSR, u níž konal službu jako velitel jejího dělostřelectva, a to až do návratu do osvobozené vlasti. Právě s touto vyšší jednotkou prošel krvavými boji v karpatsko-dukelské operaci, na Slovensku i při osvobozování Moravy. Po osvobození a krátké repatriační dovolené se stal Vilém Sacher náčelníkem štábu dělostřelectva velitelství 2. vojenské oblasti v Táboře, kde působil až do počátku prosince 1945. Následovalo vyslání ke studiu na Vyšší akademii generálního štábu K. J. Vorošilova v Moskvě, kterou ukončil s vynikajícím prospěchem v květnu 1947. Po návratu do republiky byl přidělen k Hlavnímu štábu v Praze, kde konal až do konce dubna 1949 službu jako přednosta 3. oddělení. V mezidobí byl Vilém Sacher autorem a současně i organizátorem odvážně pojatého armádního vystoupení na IX. všesokolském sletu v červnu 1948 (včetně skupinového seskoku parašutistů) a stál rovněž u kolébky armádní tělovýchovy, když zakládal Armádní tělovýchovný klub, později přejmenovaný na Duklu. V květnu 1949 se Vilém Sacher stal velitelem 5. dělostřelecké divize v Kolíně a krátce poté se dočkal povýšení na brigádního generála a v roce 1950 na divizního generála. Jeho úspěšně se rozvíjející kariéra náhle skončila v květnu 1951. Jako údajně politicky nespolehlivý byl propuštěn z armády a vzápětí nuceně vystěhován z Prahy do Skalice u České Lípy. Nastoupil jako pomocný dělník u lisu v českolipské Tatře, později vypomáhal v místním JZD a poté pracoval až do roku 1955 jako lesní dělník. Následně se mu společně s manželkou podařilo nalézt místo v pohostinství. Nejprve byli zaměstnáni v hotelu Praha a později Corso v Jablonci nad Nisou, poté v Lázních Libverda, v Mariánských Lázních, Doksech a Špindlerově Mlýně. Nakonec se stal provozním vojenské zotavovny (bývalého Štefánikova domu) v Praze. V té době začal usilovat o svou společenskou rehabilitaci, což se mu nakonec v roce 1966 skutečně podařilo. Byla mu navrácena hodnost generálporučíka, v roce 1967 se stal ředitelem hotelu Junior v Praze a zároveň předsedou Dukla klubu. Dokonce vyšly i jeho mimořádné knihy „Pod rozstříleným praporem“ a „Dukla bez legend“. Zdálo se, že se vše v dobré obrací, přišel však srpen 1968… Vzhledem k tomu, že Vilém Sacher jednoznačně odsoudil sovětskou okupaci Československa, znamenalo to pro něj opět cestu do zatracení. V roce 1970 byl propuštěn ze zaměstnání, jeho knihy se ocitly na indexu a žádné nové nesměly být vydávány. Zapojil se poté do činnosti disentu a velice blízký vztah si vytvořil především ke spisovatelům Ludvíku Vaculíkovi a Jiřímu Grušovi, kteří se postarali o vydání jeho knih v samizdatové edici Petlice. Rukopis knihy „Krvavé Velikonoce“ se dokonce podařilo dopravit za hranice, kde ji Josef Škvorecký vydal ve svém nakladatelství Sixty-Eight Publishers. V lednu 1977 byl Vilém Sacher jedním z prvních, kdo podepsal Chartu 77. V souvislosti s tím byl již v březnu 1977 degradován na vojína v záloze a zároveň zbaven všech vyznamenání a čestných odznaků. Tento nezákonný rozkaz byl zrušen teprve po změně politických poměrů u nás 15. ledna 1990. To se však již pan generál bohužel nedozvěděl. Zemřel náhle 14. srpna 1987 ve věku osmdesáti let. Až budete zase jednou s přáteli sedět v kavárně či cukrárně a objednáte si jedinečný čokoládový sacher, vzpomeňte si, prosím, na to, že se úplně stejně jmenoval i jeden náš statečný důstojník.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici