← PhDr. Eduard Stehlík

Občas se mě někteří z vás ptají, zda kromě příspěvků věnovaných čs. legionářům, budu někdy psát i o vojácích, kteří za 1. světové války bojovali v rakousko-uherské uniformě a do legií nikdy nevstoupili. Právě na základě těchto podnětů jsem se rozhodl své dnešní vypravování věnovat muži s příjmením, které byste pravděpodobně s věrnou službou císaři nespojovali. Psát totiž budu o Janu Masarykovi. Syn našeho prvního prezidenta T. G. Masaryka byl mimořádnou osobností, a proto o něm existuje řada monografií, odborných studií i novinových článků. Přesto zůstává jedna z kapitol jeho života dosud poněkud v ústraní. Je jí vztah Jana Masaryka k armádě a jeho služba v ní. Většina lidí tak neví, nejen to, že v závěru 2. světové války zastával funkci ministra národní obrany naší exilové vlády, ale ani to, že za 1. světové války bojoval v řadách rakousko-uherské armády. Když Jan Masaryk v roce 1913 přijel po téměř osmi letech strávených v USA zpět do Čech, nemohl tušit, že zanedlouho vypukne jeden z nejkrvavějších válečných konfliktů v dosavadních dějinách lidstva a on bude muset v rámci všeobecné mobilizace narukovat. Stalo se tak 8. ledna 1915, kdy byl zařazen k c. a k. vozatajskému divizionu č. 8 sídlícímu v Praze a brzy nato vyslán do záložní důstojnické školy. Po jejím absolvování odjel v polovině června 1915 na ruskou frontu, kde nastoupil k vozatajstvu 34. pěší divize. U ní poté konal službu nepřetržitě až do konce války. Nejprve na počátku podzimu 1915 prodělal rozsáhlou rakousko-uherskou ofenzívu ve východní Haliči a poté ho čekal přesun na italskou frontu, kde se jeho divize v květnu 1916 zúčastnila rakousko-uherské ofenzívy u Asiaga. Právě zde si Jan Masaryk prožil svůj skutečný „křest ohněm“. Krátce poté byl povýšen na praporčíka a 1. srpna 1916 na poručíka v záloze. Tou dobou však již byla 34. pěší divize opětovně nasazena na ruském bojišti, kde se v polovině června 1916 podílela na zastavení ruské podzimní ofenzívy. Právě v souvislosti s krvavými boji v Tartarském průsmyku v zimě 1916-1917 se Jan Masaryk dočkal významného ocenění, když byl 21. ledna 1917 vyznamenán stříbrnou medailí Za statečnost II. třídy. Ani poslední válečný rok nebyl pro Jana Masaryka a jeho divizi rokem odpočinkovým. V dubnu 1918 zasáhla jeho jednotka do bojů na Ukrajině a v červenci 1918 ji čekalo přemístění k Armádní skupině Boroević, s níž se v září 1918 zúčastnila tzv. třetí bitvy na Piavě. Na přelomu října a listopadu 1918 prodělal spolu s divizí ústup od Livenza a Tagliamenta a také závěrečné ústupové boje 6. armády ve dnech 3. a 4. listopadu 1918. V rakousko-uherské uniformě tedy Jan Masaryk bojoval až do úplně posledních dnů 1. světové války. Poté následovalo italské zajetí. Jan Masaryk do něj padl s největší pravděpodobností v údolí řeky Fella právě 4. listopadu 1918, tedy týden po vyhlášení naší samostatnosti. Brzy poté se mu podařilo s pomocí přátel odjet do Čech. Vznik Československé republiky znamenal pro Jana zásadní životní přelom. Ze syna úhlavního nepřítele Rakousko-Uherska se stal takřka přes noc synem prvního prezidenta ČSR a díky jeho schopnostem se před ním otevřely netušené možnosti. Jeho nadstandardní jazykové schopnosti, vysoká inteligence, ale především kouzlo osobnosti ho předurčovaly pro diplomatickou dráhu. V letech 1919-1920 působil jako chargé d´affaires v USA, poté se stal na pět let legačním radou Ministerstva zahraničních věcí a v roce 1925 byl jmenován čs. vyslancem ve Velké Británii. Tuto významnou funkci zastával nepřetržitě až do roku 1938. Právě v Londýně ho na kterési recepci jednoho dne představovali rakouskému velvyslanci. Ten, když uslyšel příjmení Masaryk, doslova „zmrzl“ a scházelo jen málo, aby s podávanou rukou ucukl. Jan Masaryk si toho pochopitelně všiml a se svým pověstným smyslem pro humor panu velvyslanci řekl: „Nebojte se vaše excelence, mě ruku klidně podat můžete. Já nejsem žádný vlastizrádce. Já byl vyznamenán stříbrnou medaili Za statečnost!“ Tuto historku, kterou mi před lety v Londýně vypravoval Karel Schwarzenberg, mám moc rád, ale ještě více jeden z výroků Jana Masaryka: „Pravda vítězí, ale dá to fušku.“ Hodně často si ho v poslední době připomínám…Kopírovat text

Screenshot není k dispozici