← PhDr. Eduard Stehlík

Kdo někdy navštívil Památník hrdinů heydrichiády v Resslově ulici v Praze, dá mi jistě za pravdu, že na každého velice silně zapůsobí nejen prostor krypty, v němž svedla svůj poslední boj čtveřice čs. parašutistů, ale i pamětní deska nad ventilačním okénkem, jehož okolí je zjizveno střelami německých kulometů. Právě tuto pamětní desku se jmény hrdinů čs. armády a příslušníků pravoslavné církve, kteří jim nezištně poskytli pomoc, za což zaplatili svými životy, si pamatuji již od svých klukovských let. Tehdy mě do Resslovy ulice přivedl můj tatínek a já mu jména z pamětní desky slabikoval. Dnes už je znám všechna nazpaměť, stejně jako jméno jejího autora Františka Bělského, uvedené na jejím pravém dolním okraji, čehož si však všimne málokdo. Přiznám se, že jsem se chtěl již jako školák dozvědět, co byl onen, pro mě tak tajemný, „F. Bělský“ z pamětní desky vlastně zač. Při svém pátrání jsem však tehdy nebyl úspěšný. A tak jsem netušil, že žije v britském exilu, kde vytvořil sochy mnoha mimořádných osobností. Mimo jiné i příslušníků hned čtyř generací britské královské rodiny! Již v roce 1962 Královny Matky, po ní princů Andrewa a Philippa, v roce 1982 královny Alžběty II. a jen o tři roky později i jejího vnuka – malého prince Williama. František Bělský (známý v Británii jako Franta Belsky) však zpodobnil i další mimořádné osobnosti – válečného premiéra Winstona S. Churchilla, amerického prezidenta Harryho Trumana, britského admirála Andrewa Cunnighama, Lorda Mountbattena a mnohé další. Nic z toho jsem nevěděl, stejně jako by mě nenapadlo, že osobně velice dobře znal všech sedm parašutistů, kteří 18. června 1942 padli v boji se stonásobnou přesilou. Jeho životní pouť se totiž s tou jejich za 2. světové války proťala… František Bělský spatřil světlo světa 6. dubna 1921 v Brně, avšak své dětství již prožil v hlavním městě republiky. Již od mládí se u něj projevovalo mimořádné výtvarné nadání a jako talentovaný mladý sochař začal v roce 1938 studovat na Rotterově škole užitého umění v Praze. Přišel však podzim roku 1938, tragické mnichovské události a okupace zbytku Československa. Vzhledem k perzekuci, která by při aplikaci zrůdných norimberských zákonů rodině hrozila, se rodiče Františka Bělského rozhodli i se svými syny odejít do exilu. Jak se mělo později ukázat, šlo o rozhodnutí, které jim zachránilo život. Za okupace se totiž stalo obětí holocaustu 22 Františkových příbuzných z otcovy strany. V exilu však František Bělský nezůstal v bezpečí britských ostrovů. Naopak! Již 17. ledna 1940 se v Londýně přihlásil jako dobrovolník do čs. armády a na počátku května 1940 odjel do Francie, kde byl v Agde prezentován u 1. čs. divize a přidělen jejímu dělostřeleckému pluku. Do bojů na frontě však již vzhledem k rychlému spádu událostí nestačil zasáhnout. Po francouzské kapitulaci byl spolu s ostatními přepraven do Velké Británie a umístěn v Cholmondeley u Chesteru, kde v srpnu 1940 z evakuovaných vojáků vznikla 1. čs. smíšená brigáda. Právě v Cholmondeley Parku vytvořil František Bělský své první sochařské dílo na britském území, jež bylo odhaleno 28. září 1940, tedy na svátek sv. Václava. Šlo o památník připomínající zdejší pobyt čs. vojáků, jenž je místními vzorně opatrován dodnes. Vedle plnění vojenských povinností byla Františku Bělskému v květnu 1941 udělena studijní dovolená, díky níž mohl studovat na Royal College of Arts v Londýně, kde se mimo jiné seznámil se svou manželkou Margaret Constace Owen, s níž se v roce 1944 oženil. Nedlouho po sňatku ho však již opět čekaly vojenské povinnosti a jako příslušník Československé samostatné obrněné brigády se až do května 1945 účastnil obléhání severofrancouzského přístavu Dunkerque, který Němci přetvořili v tvrdě hájenou pevnost. Po návratu do svobodného Československa byl František Bělský v červenci 1945 demobilizován a zahájil studium na Akademii výtvarných umění u profesora Otakara Španiela. Jako jednu z jeho nejvýznamnějších prací z té doby je možné uvést právě zmíněnou pamětní desku v Resslově ulici, jež byla slavnostně odhalena 28. října 1947. Tou dobou se však již začala politická situace v Československu radikálně měnit. Uvědomoval si to dobře i František Bělský a po únoru 1948 odešel i se svou britskou manželkou do exilu. Ve Velké Británii se záhy zařadil mezi nepřehlédnutelné osobnosti britského sochařství druhé poloviny 20. století a vytvořil zde stovky vskutku mimořádných děl. Rodné Československo mohl František Bělský opět navštívit až po změně politických poměrů u nás. A i zde přes krátkost času, jež mu byla osudem vyměřena, zanechal nesmazatelnou stopu. Vytvořil bustu Winstona S. Churchilla, která stojí před britským velvyslanectvím v Praze, stejně jako mimořádný památník věnovaný čs. letcům, kteří položili své životy jako příslušníci britského královského letectva, jenž můžeme obdivovat na náměstí Svobody v Praze 6. Odhalen byl v květnu 1995, ve dnech, kdy jsme si připomínali půlstoletí od konce dosud nejstrašnějšího válečného konfliktu v lidských dějinách. Právě tehdy jsem měl tu čest vidět Františka Bělského poprvé. Bohužel také naposled. Jeho životní pouť se navždy uzavřela o pouhých pět let později – 5. července 2000 – v Abingdonu-on-Thames, kde podlehl těžké nemoci. Čest jeho památce!Kopírovat text

Screenshot není k dispozici