← PhDr. Eduard Stehlík

Před dvěma týdny jsem napsal příspěvek věnovaný Petru Pavlovi a jeho podílu na záchraně 53 francouzských vojáků v lednu 1993. V několika komentářích se následně objevil dotaz, co říkám na vyjádření historika Petra Blažka o prezidentovi republiky, která se objevovala jak v době vrcholící prezidentské kampaně před třemi lety, tak i nyní. Napsal jsem, že na tuto otázku nelze odpovědět několika málo větami a slíbil jsem, že se k tomuto tématu později vrátím. Nyní tento slib plním a zároveň se omlouvám, že mé vypravování bude tentokrát hodně dlouhé. Hned v úvodu považuji za nutné uvést, že si s Petrem Blažkem tykáme, známe se osobně již takřka 20 let a velice oceňuji jeho mimořádnou pracovitost a odbornou erudici v oblasti problematiky protikomunistického odboje a česko-polských vztahů, kterým se dlouhodobě věnuje. Nicméně pokud jde o jeho prezentaci informací týkajících se prezidenta republiky, hluboce s ním nesouhlasím. Domnívám se, že celá řada jeho závěrů plyne z toho, že nerozumí vojenskému prostředí. Nechápe, jak vojáci uvažovali a uvažují a nevyzná se ve fungování armády. Ani té z doby bývalého režimu, tím méně té současné. A bez této znalosti a pochopení je možné těžko považovat některé jeho kategorické závěry za relevantní. Prezidentovi odpůrci, mezi které Petr Blažek bohužel patří, současné hlavě státu vyčítají jeho předlistopadové členství v Komunistické straně Československa a studium v postgraduálním kurzu organizovaném Zpravodajskou správou Generálního štábu Československé lidové armády. Jde o velice krátké období jeho vojenské kariéry, ohraničené na straně jedné jeho vstupem do Komunistické strany Československa v únoru 1985, na straně druhé pádem komunistického režimu v listopadu 1989 u nás. A právě těmto dvěma momentům jsem se proto rozhodl věnovat podrobněji. Ještě předtím, než tak učiním, chci zdůraznit, že opravdu není mnoho politiků, kteří by nechali veřejnost nahlédnout do svého soukromí takovým způsobem, jakým to učinil Petr Pavel. Již dva roky předtím, než oznámil svůj plán kandidovat na prezidenta republiky, totiž na svých webových stránkách zpřístupnil kompletní personální dokumentaci, která je k němu vedena v Archivu bezpečnostních složek, a to včetně informací o tolikrát zmiňovaném zpravodajském kurzu, stejně jako o jeho členství v KSČ, které opakovaně označil za chybu, za níž se omluvil. Při hodnocení dokumentů o prezidentově minulosti považuji za velkou výhodu to, že jsem sice vzdělání v oboru historie získal v civilním prostředí, ať již to bylo na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, nebo později v rámci doktorandského studia na Filozofická fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, avšak kromě toho jsem dosáhl i nejvyššího vojenského vzdělání, které je možné v České republice získat, a to absolvováním Kurzu generálního štábu v Centru bezpečnostních a vojensko-strategických studií Univerzity obrany v Brně. Kromě toho jsem strávil takřka 30 let v uniformě jako voják z povolání a na řadu událostí již také mohu nahlížet i jako jejich pamětník. V případě pana prezidenta jsem měl možnost prostudovat jak dokumenty, které on sám zveřejnil, a jsou uloženy v Archivu bezpečnostních složek, tak i další personální dokumentaci z doby jeho působení v Armádě České republiky. Na některé otázky vážící se k jeho vojenské kariéře mi navíc odpověděl on sám během více než dvouhodinového rozhovoru, který jsme spolu vedli 8. dubna 2010. Pracoval jsem tehdy na knize Dum Spiro Spero, věnované 601. skupině speciálních sil, které Petr Pavel v letech 1997-1999 velel. Sešel jsem se tehdy se všemi veliteli tohoto elitního útvaru, a kromě informací o životě jednotky jsem se detailně ptal i na jejich motivaci vstupu do armády a průběh jejich vojenské kariéry. Tento rozhovor, jehož nahrávku mám uloženu ve svém archivu, je mimořádný nejen z toho důvodu, že jsem byl pravděpodobně vůbec první historik, který s Petrem Pavlem detailně probíral jeho životní osudy, ale také proto, že by mne tehdy ani ve snu nenapadlo, že onen jednohvězdičkový generál, s nímž jsme si povídali v mé kanceláři ve Vojenském historickém ústavu, se jednou stane prezidentem republiky. Takovou aspiraci v té době bez pochyby neměl ani Petr Pavel. I proto byl náš tehdejší rozhovor mimořádně otevřený, nevyhýbající se naprosto ničemu a dodnes ho považuji za jeden z nejzajímavějších, jaký jsem kdy s někým vedl (mimochodem hned po jeho skončení vytvořil Herbert Slavík portrét Petra Pavla, jenž jsem použil v tomto svém příspěvku). Nyní však již k působení Petra Pavla v armádě před rokem 1989. Myslím si, že je důležité zmínit skutečnost, že i jeho tatínek byl vojákem z povolání. Měl jsem mnoho spolužáků a přátel, kteří vyrůstali ve vojenské rodině a všechny bez výjimky to nějak ovlivnilo. Někteří volili po vzoru svých otců vojenskou profesi, jiní se jí velkým obloukem vyhnuli. Těch prvních, alespoň v mém bezprostředním okolí, však bylo víc. Petr Pavel po ukončení školní docházky na ZDŠ v Kladně nastoupil v roce 1975 na vojenské gymnázium v Opavě, a poté od roku 1979 pokračoval ve studiu na Vysoké škole pozemního vojska ve Vyškově. Zde sice zprvu studoval obor motostřelecký, avšak záhy přešel na obor průzkumný. Pokud jde o vstup Petra Pavla do Komunistické strany Československa, dochovaná dokumentace uvádí, že se stal v únoru 1983 kandidátem členství a po uplynutí dvouleté zkušební lhůty byl přijat za člena KSČ. Pro někoho to možná bude znít překvapivě, ale v armádě nebýval vstup do strany v naprosté většině případů zahajován na základě individuálního rozhodnutí uchazečů, ale „zvenčí“. Student vojenské školy, nebo voják z povolání byl nejprve vytipován příslušnou stranickou organizací (například na základě vynikajících studijních výsledků), následně osloven s nabídkou členství a poté s ním byl zahájen proces přijetí do strany. S odmítnutím se nepočítalo. Navíc u výsadkových jednotek, kam Petr Pavel již oborem svého studia směřoval, bylo členství důstojnického sboru v KSČ takřka stoprocentní. Za důležité považuji zmínit, že za kandidáta strany byl Petr Pavel přijat teprve v posledním ročníku svého vysokoškolského studia. Zcela jistě mu tak již z toho neplynuly žádné výhody, které by mu snad mohly studium nějakým způsobem usnadnit a jakkoliv ho upřednostnit. Dá se dokonce konstatovat, že se stal kandidátem KSČ poměrně pozdě. Znám desítky jiných případů, kdy se budoucí důstojníci stávali kandidáty strany již nedlouho po zahájení vysokoškolských studií, a ještě během něj byli do strany přijati, takže do svého prvního služebního přidělení již přicházeli jako členové KSČ. Petr Pavel se jím stal až po půldruhém roce stráveném u prostějovského 22. výsadkového pluku (přesně 13. února 1985). U elitního útvaru v Prostějově nastoupil Petr Pavel službu 1. září 1983 a byl ustanoven velitelem výsadkové čety výsadkového průzkumného praporu. Po dalších dvou letech, což byl naprosto standardní a v ničem výjimečný funkční postup, se stal velitelem 3. výsadkové průzkumné roty. Na této pozici poté působil nepřetržitě až do podzimu 1988, tedy po následující tři roky. Kromě této své funkce navíc od listopadu 1984 dálkově studoval angličtinu na tehdejší Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně a toto studium v červnu 1986 úspěšně zakončil složením vojenských jazykových zkoušek. Průběh služby Petra Pavla v Prostějově je možné označit za naprosto standardní a nelze v něm nalézt žádné formy upřednostňování či nestandardních výhod. V dochovaných posudcích je hodnocen jako kvalitní a velice schopný velitel. Prostějovskou kariéru Petra Pavla u 22. výsadkové brigády speciálního určení (tak zněl od října 1987 nový oficiální název útvaru) ukončilo povolání do onoho opakovaně všemi zmiňovaného postgraduálního zpravodajského kurzu. Výběr možných frekventantů v Prostějově probíhal již v roce 1987 a v jeho rámci byl do užšího výběru zařazen i Petr Pavel. Jedním z důvodů byla bezpochyby právě jeho aktivní znalost angličtiny. Dnes není schopnost hovořit anglicky ničím výjimečným, avšak před listopadem 1989 byla hlavním cizím jazykem vyučovaným na základních školách i gymnáziích ruština. Schopnost komunikovat v angličtině rozhodně nepatřila k běžným znalostem ani v civilním životě, natožpak v Československé lidové armádě. To, že výběr do zpravodajského kurzu probíhal právě v Prostějově, nemůže nikoho překvapit. Útvar, u kterého Petr Pavel působil, byl elitní jednotkou armády a takovou ostatně zůstal dodnes (nyní pod označením 601. skupina speciálních sil). A protože pro plnění zpravodajských úkolů potřebujete opravdu ty nejlepší z nejlepších, není divu, že část míst v kurzu byla obsazena právě prostějovskými výsadkáři. Speciální síly patří ve všech armádách, včetně té naší, k elitě, jež však vzhledem k tomu, že jde o poměrně uzavřenou úzkou komunitu, nabízí pouze omezené možnosti kariérního růstu uvnitř útvaru. Jednou z variant, jak se posunout někam dál, je právě kariéra vojenského zpravodajce. To ostatně není výjimkou ani v současnosti. Je otázkou, do jaké míry mohl Petr Pavel svůj nástup do zpravodajského kurzu ovlivnit. V armádě to nechodí tak, že si člověk něco přeje a ono se mu to splní. Rozhodnutí o vašem dalším směřování mnohdy dokonce probíhá v příkrém rozporu s tím, co byste si vy sami přáli. Dozvíte se zkrátka, že půjdete tam a tam, na funkci takovou a takovou a budete dělat to, a to. A možnost do toho z vaší úrovně nějakým způsobem zasáhnout, je opravdu minimální. A to zdaleka nejen v dávné minulosti, ale i dnes. Věřte mi, sám jsem si to zažil. Na základě uvedeného výběrového řízení byl tedy Petr Pavel 1. září 1988 vyslán k tříletému internímu postgraduálnímu studiu (obor velitelsko-štábní, zpravodajský), přičemž první rok studia byl zaměřen na intenzivní jazykovou přípravou na Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně. Protože již měl velice kvalitní angličtinu, byl zařazen ke studiu francouzštiny, z níž v červenci 1989 složil vojenské jazykové zkoušky. Na jazykovou přípravu navazovalo dvouleté studium na Zpravodajském institutu v Praze (tedy v žádném případě ne v Moskvě, ani nikde jinde v SSSR, jak se občas někdo pokouší tvrdit). Vzhledem k tomu, že Petr Pavel toto studium úspěšně ukončil 26. července 1991, je jasně vidět, že naprostou většinu onoho specializovaného „zpravodajského“ studia, tedy 20 měsíců z celkem třiadvaceti, absolvoval v demokratických poměrech, až po pádu komunistického režimu u nás. V souvislosti s tímto zpravodajským kurzem je zapotřebí naprosto kategoricky odmítnout jakékoliv snahy spojovat Petra Pavla s Vojenskou kontrarozvědkou, jak bývá některými buď z neznalosti, či záměrně uváděno. Kurz, v němž studoval, byl organizován Zpravodajskou správou Generálního štábu, jež byla složkou Ministerstva národní obrany, narozdíl od Vojenské kontrarozvědky (VKR), jež působila proti „vnitřnímu nepříteli“ v řadách armády a byla součástí Státní bezpečnosti (!). Zpravodajská správa Generálního štábu byla naproti tomu standardní vojenskou zpravodajskou organizací, jakými disponují všechny armády světa. Vztahy mezi těmito dvěma organizacemi navíc nebyly ani za minulého režimu dvakrát přátelské. Mimo jiné i proto, že Vojenská kontrarozvědka se snažila provádět některé své operace i proti důstojníkům Zpravodajské správy Generálního štábu. Z výše uvedeného je myslím jasné, že označovat Petra Pavla za rozvědčíka, jak to někteří opakovaně dělají, je zavádějící. U neinformovaných to může vyvolávat dojem (snad záměrně), že měl cosi společného právě s Vojenskou kontrarozvědkou, což není pravda. Pokud bychom chtěli pro jeho vojenskou profesi použít správné označení, musíme hovořit o studentovi (frekventantovi) zpravodajského kurzu, a po jeho absolvování o vojenském zpravodajci. Petr Pavel neměl nikdy nic společného se Státní bezpečností a má čisté lustrační osvědčení! Pokud jde o možné uplatnění absolventů zpravodajského kurzu, ve kterém Petr Pavel studoval, nebyl opravdu přípravkou na výchovu jakýchsi československých Jamesů Bondů, jak se možná někdo naivně domnívá. S využitím jeho absolventů se počítalo především na zpravodajských pozicích ve štábech vyšších jednotek, jako analytiků v rámci Generálního štábu, pro nejvyšší velitelské pozice u 22. výsadkové brigády v Prostějově, či pro zahraniční pracoviště, tedy pro pozice vojenských přidělenců, což je praxe naprosto běžná i dnes. Pro jaký typ zařazení a na jakou pozici bude ten či onen absolvent kurzu vybrán, se však rozhodovalo až po jeho úplném zakončení, a to na základě dosahovaných studijních výsledků. Hovoří-li Petr Pavel o tom, že měl po absolvování zpravodajského kurzu zájem působit jako vojenský diplomat v zahraničí, není důvod mu nevěřit. Jeho další vojenská kariéra tomu totiž přesně odpovídá. Ihned po zakončení kurzu byl zařazen na odbor řízení zahraničních pracovišť Generálního štábu, odkud byl vyslán do Belgie, kde v letech 1993-1994 působil jako zástupce vojenského a leteckého přidělence České republiky. Ještě předtím však v roce 1992 absolvoval kurz strategického zpravodajství v USA a nedlouho poté byl v říjnu 1992 vyslán do mise UNPROFOR na území bývalé Jugoslávie, kde se vyznamenal při zmiňované záchraně 53 francouzských vojáků. Při hodnocení Petra Pavla považuji za velice důležité zmínit jeden velice významný moment z jeho polistopadové vojenské kariéry, který bývá neprávem opomíjen. Od července 1995 do března 1997 totiž zastával funkci asistenta ředitele Vojenského zpravodajství, jímž byl v té době generálporučík Ing. Radovan Procházka. Syn důstojníka čs. legií v Rusku, bytostný antikomunista, jenž ve vězeních komunistického režimu, strávil 13 (!) dlouhých let. Představa, že by tento nekompromisní a nesmírně tvrdý muž s naprosto jasnými a vyhraněnými názory ve své blízkosti strpěl někoho, o kom by měl z hlediska jeho státní spolehlivosti či oddanosti službě demokratické České republice jakoukoliv pochybnost, je naprosto nemyslitelná. A skutečně se nemýlil. Pokud se totiž podíváme na kariéru Petra Pavla za posledních 36 let, vidíme důstojníka, který celý svůj život po listopadu 1989 naprosto jednoznačně zasvětil službě naší republice. A to ať již jako voják, anebo teď jako její prezident. A za tímto názorem si opravdu stojím. Pokud bych se měl závěrem vrátit k dotazu, co říkám výrokům Petra Blažka na adresu hlavy státu, musím konstatovat, že je nechápu. Stejně jako je nechápe řada našich společných kolegů a přátel. Většině těch, kdo Petra Pavla kritizují poukazováním na jeho předlistopadovou vojenskou kariéru, totiž nevadí to, co dělal před listopadem 1989, ale zatraceně jim vadí to, co dělal po něm a hlavně, co dělá teď! Tedy to, že pevně stojí za naším členstvím v NATO i Evropské unii a podporuje Ukrajinu v jejím spravedlivém boji proti ruské agresi. Pokud bych se ocitl na stejné lodi, s těmi, kdo právě za tyto kroky prezidenta odsuzují, jako se to stalo Petru Blažkovi, určitě bych se nad tím, co říkám, vážně zamyslel.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici