← PhDr. Eduard Stehlík

Pravděpodobně každý již někdy zaslechl pojem Maginotova linie. Jméno, které se vžilo pro označení mohutného francouzského pevnostního systému, jednoho z nejmodernějších, jaký byl kdy vybudován. Kde se však tento název vzal a byl muž, jehož jméno tato linie stálého opevnění nese, skutečně jejím „otcem“? Ačkoliv Francouzi vyšli z 1. světové války jako vítězové, necítila se Francie v sousedství svého odvěkého nepřítele – Německa – dvakrát bezpečně. Proto začala již od dvacátých let minulého století podnikat kroky k důkladnému zajištění svých východních hranic. Na základě nedávných válečných zkušeností, především čtyř let krvavých zákopových bojů a úspěšného využití francouzských fortifikací v okolí Verdunu, padla nakonec volba na stálé opevnění. Právě ono mělo do budoucna zabránit opětovnému přenesení válečného běsnění na francouzské území. Již 31. prosince 1925 zřídil tehdejší francouzský ministr války Paul Painlevé, který byl mimochodem duchovním autorem celé koncepce, „Komisi pro obranu hranic“ – CDF, jejímž úkolem bylo vypracovat plán rozsáhlé pevnostní výstavby. Návrhy, které komise CDF připravila, byly přijaty Nejvyšší válečnou radou 12. října 1927 a vzápětí zahájila činnost „Komise pro organizaci pevnostních oblastí“ – CORF (obdoba našeho Ředitelství opevňovacích prací – ŘOP), jež měla budování francouzského opevnění řídit. Vlastní výstavba byla sice započala již v roce 1928, avšak největšího rozmachu se dočkala teprve poté, co se stal ministrem války válečný veterán a populární politik André Maginot. Byl to právě on, komu se tvrdým lobbingem mezi poslanci podařilo získat podporu nejen pro opevňovací projekt, ale především pro jeho financování. A podpora to byla vskutku zdrcující. Pro výstavbu stálého opevnění nakonec hlasovalo 274 z 300 poslanců, což bylo skóre, o jakém se jistě i těm nejschopnějším politikům zdá dodnes. Právě díky André Maginotovi tak mohla být výstavba „Francouzské zdi“, jak byla zpočátku označována, zahájena tak monumentálním způsobem. O rozsahu tohoto obrovského pevnostního díla si lze alespoň částečně udělat představu z následujícího výčtu dokončených objektů. Podél severovýchodních hranic – proti Německu – se podařilo postavit 22 velkých dělostřeleckých tvrzí (z toho dvě velkoskupiny – Hochwald a Hackenberg), 36 malých pěchotních tvrzí, 311 izolovaných pěchotních srubů, 78 opevněných úkrytů a 14 dělostřeleckých pozorovatelen. Zanedbatelný nebyl ani počet objektů postavených na jihovýchodě, tedy proti Itálii, kde se v neschůdném vysokohorském terénu podařilo dokončit 23 velkých dělostřeleckých tvrzí, 3 dělostřelecké pozorovatelny a 61 pěchotních tvrzí, izolovaných objektů, úkrytů a tzv. předpevností (avant-posts). Kromě pevnostních objektů se linie déle skládala i z protitankových a protipěchotních překážek, kabelové telefonní sítě, kasáren, skladů střeliva, stovek kilometrů silnic, a v neposlední řadě i systému úzkorozchodné povrchové železnice zásobující vybrané objekty materiálem a zásobami. Naprostá většina tohoto obdivuhodného železobetonového valu byla sice postavena v rozmezí let 1930-1934, avšak průběžné zesilování již hotových úseků dalšími a dalšími objekty trvalo prakticky nepřetržitě až do roku 1940. Celková délka opevněných hranic nakonec činila přibližně 360 kilometrů a vyžádala si náklady ve výši 5,5 miliardy zlatých franků. André Maginot se bohužel jeho dokončení nedožil. V prosinci 1931 velice vážně onemocněl a 7. ledna následujícího roku zemřel. Nebylo mu ani pětapadesát let. Brzy poté se k uctění jeho památky začal pro právě tehdy budovaný pevnostní systém používat název Maginotova linie. Otec původní myšlenky na její výstavbu, dvojnásobný francouzský premiér a dlouholetý ministr Paul Painlevé, měl možná tu smůlu, že se jeho životní pouť završila až na konci října 1933, tedy v době, kdy již bylo o názvu rozhodnuto. Ale tak už to bohužel v dějinách někdy bývá…Kopírovat text

Screenshot není k dispozici