← PhDr. Eduard Stehlík

Při pohledu na dnešní fotografie si možná někteří z vás myslí, že jsem zavítal do Midsomeru z populárního detektivního seriálu, avšak není tomu tak. Svůj příspěvek jsem se rozhodl věnovat Aston Abbotts, malé vesničce v Buckinghamshire, v níž za 2. světové války žil prezident Edvard Beneš. Pokud by se vám ji někdy poštěstilo navštívit, neprohloupíte. Jde bezesporu o velice malebné místo, jehož okolí připomíná českou krajinu, a tak není divu, že se zde manželé Benešovi cítili doslova jako doma. Dům, v němž žili, a který místní nazývají Abbey, tedy opatství (kdysi skutečně patřil do majetku opatství St. Albans), sice veřejnosti přístupný není, avšak některé stopy z pobytu Edvarda Beneše naleznete i v jeho blízkém okolí. Jednou z nich jsou zbytky vojenských ubikací, v nichž za války žili vojáci čs. strážního oddílu zajišťujícího bezpečí prezidenta, tou druhou poněkud překvapivě autobusová zastávka na křižovatce cest z Aston Abbotts do Wingrave. A není to ledajaká zastávka. Ještě za války ji totiž nechal vybudovat právě Edvard Beneš, který těmito místy jezdíval do úřadu v Londýně, a zželelo se mu dětí, jež zde za nepříznivého počasí čekávaly na školní autobus. Tento neobvyklý dar dodnes připomíná malá destička na cihlové stěně budovy. A jestliže jsem podobností vesnice Aston Abbotts s místy ze seriálu Vraždy v Midsomeru svůj příspěvek začínal, také ho s ní ukončím. Když mě před několika lety můj britský kamarád Neil Rees vesnicí prováděl, šli jsme společně s jeho přáteli navštívit místního kronikáře. Nereagoval však ani na klepání, ani na zvonění. Tu nám jeho sousedka přes plot sdělila, že je prý v sousední vesnici, kde se účastní soutěže o nejkrásnější růži. V duchu jsem si říkal, zda je tomu skutečně tak, anebo kronikář namísto soutěže leží v obývacím pokoji s nožem v zádech, jak je to ve Vraždách v Midsomeru obvyklé. Naštěstí za malou chvíli dorazil, živý a zdravý. Společně jsme vypili šálek vynikajícího čaje a vypravování o místních pamětihodnostech nebralo konce. Kromě jiného jsem se onoho srpnového podvečera dozvěděl i příběh o „prezidentské autobusové zastávce“, o který jsem se s vámi rád podělil.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici