← PhDr. Eduard Stehlík

Moje setkání s hrdiny většinou začínala nejdříve nad stránkami dobových dokumentů uložených v archivech, po nichž následovaly schůzky buď s nimi samotnými (pokud mi to osud šťastnou shodou okolností umožnil), anebo jejich nejbližšími. Mnohá z těchto setkání byla vskutku nezapomenutelná. A to zdaleka nejen proto, že mi často nabídla nečekaný pohled na život mužů, které jsem do té doby znal jen z vojenských hlášení, bojových deníků a úředních písemností. Mezi tato naprosto výjimečná setkání řadím své schůzky s paní Katarínou Wittmannovou, vnučkou armádního generála Josefa Šnejdárka, jemuž jsem věnoval svůj včerejší příspěvek. Paní Katarína, dcera generálovy dcery Marie, přezdívané doma Mimi, prožila velkou část svého života v Kanadě, kam odešla spolu se svými rodiči a starším bratrem Petrem poté, co se v únoru 1948 moci v Československu zmocnili komunisté a majetek rodinné firmy rozkradli. Zpět na rodné Slovensko se vrátila až po listopadu 1989 a pokoušela se zde obnovit slávu rodinné firmy Wittmannových ve středoslovenském Zvolenu. Nebylo to však vůbec jednoduché. Čelila mnoha překážkám, nepochopení a ústrkům, které ji stály mnoho sil. Osobně jsme se poznali v létě 2007. Já tehdy se štábem České televize natáčel dokument o osudech jejího dědečka a ona se chystala odhalit jeho pamětní desku na rodinném domě v centru města. V paní Kataríně jsem měl možnost poznat naprosto mimořádnou ženu. Navenek tvrdou, uvnitř však laskavou, chápající a milou. Právě díky ní jsem mohl studovat do té doby nepřístupné písemnosti a fotografie z rodinného archivu, v němž jsem objevil mimo jiné i unikátní snímek pana generála s dvojicí maltézských psíků, který jsem připojil k tomuto svému příspěvku. Dva maltézačci byli i neodmyslitelnými průvodci paní Wittmannové. Naprosto stejné dva pejsky, jako měl její dědeček, totiž měla i ona. Jako jeden z nejsilnějších momentů, kdy mi vypravovala o svém dědečkovi, si vybavuji příběh o malých pomněnkových náušnicích. Ty pro ni nechal generál Šnejdárek vyrobit, když jí bylo pouhých devět měsíců, a on po rozbití republiky odcházel za hranice, aby zde bojoval za svobodu Československa. Ony pomněnky na náušnicích neměly být jen symbolem, ale skutečným propojením mezi ním a malou vnučkou. Pan generál chtěl, aby na něj nezapomněla, a to se mu splnilo. Při vyprávění tohoto příběhu si pojednou paní Katarína sundala z ruky prsten, který mi položila do dlaně a já na něm spatřil drobné kvítky modrých pomněnek. Pomněnek z dětských náušnic, které jí kdysi věnoval dědeček a ona si je v dospělosti nechala připevnit na svůj prsten. Tehdy mi řekla: „Na dědečka myslím opravdu často. A když jsem unavená, anebo se cítím slabá, řeknu si: „Šnejdárek by to zvládl“. Nikdy jsem na dědečka nezapomněla. Jsem na něj hrdá a dodnes se o něj opírám, a to i v nejtěžších chvílích mého života.“ Dnes už tu bohužel s námi není ani paní Katarína. Odešla náhle 30. března 2011 v kanadském Portlandu. Shodou okolností právě v den mých narozenin. Ty tak od té doby pro mě nejsou pouze připomenutím času, jenž jsem strávil na tomto světě, ale i vzpomínkou na mimořádnou ženu, kterou se měl tu čest poznat.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici