← PhDr. Eduard Stehlík

O válce mezi Československem a Polskem, k níž došlo v lednu 1919, se zde letos objevilo hned několik příspěvků. A já si při té příležitosti vzpomněl na muže, který v ní na naší straně sehrál naprosto zásadní roli. Poprvé jsem na jeho jméno narazil před mnoha a mnoha lety, kdy jsem jako malý kluk v antikvariátu pražské Dlážděné ulici objevil útlou knížku s názvem „Co jsem prožil“. Jméno jejího autora – Josefa Šnejdárka – mi tehdy nic neříkalo, zaujala mě však hned první stránka, na níž jsem mohl číst: „Když mi byly čtyři roky, zjistil jsem, že v Napajedlích nezastavují rychlíky. Rozhodl jsem se zakročit. Jednoho dne jsem si stoupl mezi koleje a máváním čepice jsem přiměl vlak k tomu, že zastavil – ovšem až těsně přede mnou. Strojvedoucí sestoupil z lokomotivy, přehlédl ihned situaci a vyřídil celý případ tím, že mi dal pohlavek, až jsem sletěl z náspu. Žádné vyšetřování, žádné řeči, žádné hlášení. Tento strojvedoucí mi utkvěl v paměti jako jeden z nejrozumnějších mužů, kterého jsem v životě potkal.“ Je vám jistě jasné, že jsem bez této knihy z antikvariátu neodešel a mám ji ve své knihovně dodnes. Její autor, pozdější armádní generál čs. armády, Josef Šnejdárek se narodil 2. dubna 1875 jako jediný syn mlynáře Josefa Šnejdárka a jeho manželky Marie, rozené Vondrákové v Napajedlích. Maminka mu zemřela, když mu byl pouhý jeden rok, a proto vyrůstal u prarodičů v Jičíně. Po ukončení tří ročníků německého reálného gymnázia v Trutnově přestoupil na podzim 1891 na pěchotní kadetní školu v Praze, z níž byl vyřazen jako premiant v srpnu 1895. Během dovolené v roce 1896 vstoupil jako dobrovolník do turecké armády a zúčastnil se obrany Prevezy proti Řekům. Když za to byl po návratu k útvaru disciplinárně potrestán, opustil činnou službu a odešel za hranice. Později o tom napsal: „Jsem rváč, jsem voják. Rváč a voják patří na frontu. Když fronta nejde za mnou, musím za ní.“ V lednu 1899 se stal Josef Šnejdárek příslušníkem Cizinecké legie a službu konal u jejího 2. pluku. Po absolvování pěchotní školy v St. Maixent sloužil u 1. pluku alžírských střelců a od září 1911 u 4. pluku alžírských střelců v Tunisu, později u 4. pluku domorodých střelců v Kairuanu. Pod francouzskou vlajkou se zúčastnil celkem sedmnácti válečných tažení v Alžírsku, Tunisku, západním Maroku i na dalších místech saharské Afriky, v nichž byl pětatřicetkrát (!) raněn. V severní Africe se také oženil a o své manželce Catherine ve svých pamětech s nelíčeným obdivem napsal: „Mám skvělou, statečnou ženu. Umí se o sebe postarat. Jednou, když byla sama doma s maličkou Mimi, vloupali se k nám do vily ozbrojení lupiči. Bála se o dítě, oba zastřelila.“ Po vypuknutí 1. světové války odjel Josef Šnejdárek na západní frontu a s pochodovým plukem domorodých střelců zařazeným do 1. brigády proslulé Marocké divize. Opět byl několikrát raněn a za prokázanou statečnost vyznamenán Řádem Čestné legie. V polovině listopadu 1917 se jeho životní pouť po dlouhých letech protnula s jeho krajany. Byl totiž přidělen Československé národní radě v Paříži a působil jako pobočník vrchního velitele čs. vojsk generála Maurice Janina. Po příjezdu do Československa velel Josef Šnejdárek, jak jsem již zmínil, čs. jednotkám ve válce s Poláky o Těšínsko a hned poté jako velitel 2. divize rozhodující měrou zasáhl do bojů s Maďary na Slovensku. Porazil je v bitvách o Banskou Štiavnici, Badín i Zvolen a oprávněně byl proto oslavován i titulován jako „Zachránce Slovenska“. V září 1919 se stal Josef Šnejdárek vojenským velitelem Prahy a v následujících letech prošel mnoha funkcemi v čs. armádě: byl velitelem 9. pěší divize v Trnavě, 7. pěší divize v Olomouci, 11. pěší divize v Košicích, košickým zemským vojenským velitelem, a nakonec v letech 1932-1935 zemským vojenským velitelem v Bratislavě. V roce 1933 byl jedním z kandidátů na funkci náčelníka Hlavního štábu po generálu Janu Syrovém, jenž převzal funkci generálního inspektora čs. branné moci, avšak volba nakonec padla na generála Ludvíka Krejčího. Právě pro spory s ním, které musel dokonce řešit prezident T. G. Masaryk, byl však Šnejdárek v červenci 1935 (oficiálně pro vysoký věk) přeložen do výslužby. Po vzniku samostatného Slovenska odešel Josef Šnejdárek spolu s manželkou a synem Jiřím do Francie. Zde ihned po vypuknutí 2. světové války nabídl své služby tvořící se čs. armádě a využil mnoha svých kontaktů ve prospěch našeho protinacistického odboje. Jeho zdravotní stav mu však nedovolil, aby převzal jakoukoliv velitelskou funkci. Po útoku nacistického Německa na Francii odešel s rodinou na jih země a později do marocké Casablanky, kde 13. května 1945, tedy pouhých pět dnů po kapitulaci hitlerovského Německa, vydechl naposled. O dlouhých jedenapadesát let později byly ostatky armádního generála Josefa Šnejdárka a jeho manželky Catherine převezeny do rodných Napajedel a zde v sobotu 8. září 1996 uloženy do rodinné hrobky. Pan generál se tak konečně vrátil domů, jak si to vždy přál. Vždy když jedu kolem, nezapomenu se u něj zastavit…Kopírovat text

Screenshot není k dispozici