← PhDr. Eduard Stehlík

Vždy, když někdo hovoří o Češích jako o národě zbabělců a kolaborantů, jehož armáda nikdy nebojovala, vybaví se mi tato fotografie. Jde o snímek absolventů pražské Válečné školy (ročníku 1925 „T. G. Masaryka“), pořízený při příležitosti jejich setkání deset let po ukončení náročného studia. Je na ní šestnáct mužů s naprosto rozdílnými osudy. Sedm z nich však má jedno společné. Za 2. světové války se zapojili do protinacistického odboje a za svobodu naší republiky zaplatili svými životy. V první řadě je jako druhý zleva Josef Dvořák, zastřelený 1. října 1941 na popravišti v Praze-Ruzyni, hned vedle něj (jako třetí) Václav Volf, jenž byl sťat gilotinou 24. listopadu 1942 v Berlíně-Plötzensee, jako šestý sedí František Mašek, jenž podlehl následkům týrání 20. listopadu 1943 v káznici Brieg u Vratislavi a jako poslední Rudolf Feistmantl. I jeho život ukončila 8. dubna 1943 sekyra v Plötzensee. Obdobné je i to i v řadě druhé. Jako druhý zleva je na snímku zachycen František Chládek. Přestože byl vážně nemocný, zapojil se v květnu 1945 do Pražského povstání, stavěl barikády a organizoval jejich obranu. Ihned po osvobození musel být hospitalizován s těžkým zápalem plic. Zemřel 14. srpna 1945 v nemocnici v Praze-Libni. Jako čtvrtý stojí František Pohunek. Zastřelen byl společně s Josefem Dvořákem 1. října 1941 v jízdárně ruzyňských kasáren. A konečně po jeho levici, přímo uprostřed druhé řady, stojí Josef Kohoutek, jemuž jsem věnoval svůj včerejší příspěvek. I jeho životní pouť skončila 19. srpna 1942 pod berlínskou gilotinou. To jsou ti velitelé prý nikdy nebojující armády…Kopírovat text

Screenshot není k dispozici