← PhDr. Eduard Stehlík

V minulých dnech se objevila zpráva, že se vláda rozhodla snížit výdaje na obranu. Vzhledem k tomu, v jakém světě dnes žijeme, to není prozíravé rozhodnutí. Co by na to asi řekli muži, kteří za tuto republiku položili život? Pochválili by nás? Dozajista ne. Vybavila se mi v té souvislosti slova brigádního generála Josefa Kohoutka, který v létě roku 1938, tedy v době blížícího se konfliktu s nacistickým Německem a po pěti letech mimořádného úsilí při budování moderní armády napsal: „Československá armáda je dnes mohutným nástrojem schopným bránit nedotknutelnost státního území a bezpečnost občanů republiky. Je zárukou míru a zvyšuje prestiž státu. Získala si též obdiv a uznání ciziny, jsouc považována za jednu z nejhodnotnějších. Finanční oběti občanů nebyly vynaloženy nadarmo, neboť státu přinesly klid a bezpečnost.“ A dále dodal: „Armáda je však živý organismus, který se nemůže zastavit ani na chvíli. Nové vynálezy bojových prostředků si vynucují vyhledávání nových metod užití zbraní. Armáda nemůže ustrnout, musí pracovat stále na nových a nových věcech, má-li býti na výši a rovnocenná s armádami jiných států.“ Je až neuvěřitelné, že tyto věty zazněly takřka před devadesáti lety. Pokud má armáda „být na výši a rovnocenná s armádami jiných států“, opravdu se neobejde bez peněz. To platilo v době, kdy žil Josef Kohoutek a platí to i dnes. Nesmíme na to zapomínat. Protože pokud dnes budování moderní armády zanedbáme, nedá se to dohnat za týden, měsíc ani za rok. A až se jednou konečně vzpamatujeme, může být zatraceně pozdě. Vzhledem k tomu, že právě dnes uplyne od narození Josefa Kohoutka 130 let, rozhodl jsem se tohoto mimořádného důstojníka a vlastence alespoň krátce připomenout. Světlo světa spatřil 3. února 1896 v Hodějicích na Vyškovsku v rodině místního rolníka Cyrila Kohoutka a jeho manželky Marie, rozené Čeňkové. Po maturitě na českém vyšším gymnáziu v Brně musel v dubnu 1915 narukovat k brněnskému c. a k. pěšímu pluku č. 3. Na frontě však bojoval v řadách 4. a později 1. c. a k. bosensko-hercegovského pěšího pluku. V září 1917 přešel v rámci tzv. Carzanské akce do italského zajetí, již následujícího dne byl zařazen do italské armády a záhy poté stál u zrodu výzvědných oddílů čs. legií, v jejichž řadách bojoval až do konce 1. světové války. Zpět do Československa se Josef Kohoutek vrátil v prosinci 1918 jako nadporučík 39. čs. střeleckého pluku, s nímž se vzápětí zúčastnil války s Maďary o Slovensko. Zvláště se vyznamenal 1. května 1919 v krvavém boji o Komárno s mnohonásobnou maďarskou přesilou. Jako mimořádně nadaný a inteligentní důstojník byl v červnu 1923 vyslán do elitní pražské Válečné školy, kterou úspěšně zakončil v červenci 1925 a stal se přednostou 3. oddělení (operačního) 10. pěší divize v Banské Bystrici. Již v polovině srpna 1926 byl však přeložen k Hlavnímu štábu do Prahy, na jehož 1. (organizačním) oddělení poté s krátkou přestávkou působil až do roku 1939 (od listopadu 1936 jako jeho přednosta). Zde se postupem času vypracoval v naprosto nepřehlédnutelnou osobnost. A jestliže byla naše armáda na podzim 1938 silou, budící respekt i u mnohem silnějších a nebezpečnějších sousedů, patřil Josef Kohoutek mezi muže, kteří na tom měli mimořádnou zásluhu. Brzy poté však přišel osudný podzim 1938. Za všeobecné mobilizace zastával Josef Kohoutek funkci podnáčelníka pro organizaci Hlavního velitelství čs. armády v Račicích u Vyškova, a právě zde ho zastihl jen těžko uvěřitelný mnichovský verdikt, zrada spojenců. Brzy poté následovala okupace zbytku ČSR. Po likvidaci čs. armády nastoupil v srpnu 1939 k Nejvyššímu úřadu cenovému v Praze, avšak tou dobou již několik měsíců intenzivně pracoval v odboji proti Němcům. Zásadním způsobem se podílel na vzniku vojenské odbojové organizace Obrana národa, a to jak jejího Ústředního vedení, tak i Zemského velitelství ON – Čechy. Úzce spolupracoval s velitelem Obrany národa generálem Josefem Bílým, náčelníkem jeho štábu plukovníkem Čeňkem Kudláčkem a především s prvním velitelem Zemského velitelství ON – Čechy generálem Hugo Vojtou, u kterého zastával funkci náčelníka štábu. Poté, co se stal generál Vojta vojenským velitelem Sokola, zaujal Josef Kohoutek jeho místo. Pomáhal při odchodu bývalých důstojníků a vojáků do čs. zahraniční armády, řídil shromažďování zpravodajských informací, ukrývání zbraní i přípravu sabotáží. To vše až do 6. února 1940, kdy byl neočekávaně zatčen gestapem. Po dobu brutálních výslechů v mučírnách Petschkova paláce, během nichž nikoho ze svých spolupracovníků neprozradil, byl Josef Kohoutek vězněn v Praze na Pankráci, odkud ho v létě 1940 převezli do káznice v Gollnowě u Štětína. Odtud byl na jaře 1941 odtransportován do smutně proslulé berlínské věznice Alt Moabit, kde byl žalářován až do soudního procesu před tamním Volksgerichtem, jenž ho 20. listopadu 1941 odsoudil za zločiny přípravy velezrady a napomáhání nepřátelům Říše k trestu smrti. O den později byl Josef Kohoutek převezen do věznice v Berlíně – Plötzensee, kde v tamních otřesných podmínkách, vystaven hladu, zimě a každodennímu týrání, čekal následujících devět měsíců na smrt. Statečným a hrdým vlastencem zůstal až do posledních chvil svého života. V létě 1942 svým spoluvězňům řekl: „Velké cíle potřebují velké oběti.“ O několik dní později, 19. srpna 1942 v 5,12 ráno, přinesl on sám oběť nejvyšší. Mimořádně rozsáhlá odbojová činnost plukovníka Josefa Kohoutka byla po 2. světové válce oceněna jeho povýšením do hodnosti brigádního generála in memoriam a posmrtným udělením Československého válečného kříže 1939. Jeho manželka Milada, která mu byla životní oporou v míru i v době žalářování, byla po únoru 1948 zatčena Státní bezpečností. Za údajnou protistátní činnost strávila ve věznicích komunistického režimu čtyři dlouhé roky...Kopírovat text

Screenshot není k dispozici