← PhDr. Eduard Stehlík

Během posledních dnů jsem se dočkal nadávek i „dobře míněných rad“, abych se koukal zase věnovat historii. Vzal jsem si tato doporučení k srdci a svůj dnešní příspěvek zasvětil historické události, která se odehrála za našimi hranicemi a uplynulo od ní několik dlouhých desetiletí. Ze všech válek, které na světě jsou, je pravděpodobně nejstrašnější válka občanská, v níž mezi sebou bojují obyvatelé jedné země. A je jedno, zda tomu je z důvodu politické ideologie, odlišné národnosti, či náboženského vyznání. Ve válce, o níž dnes píši, byla páchána neuvěřitelná zvěrstva oběma válčícími stranami. Po dlouhých měsících vraždění se mezinárodní společenství nakonec rozhodlo pokusit znesvářené strany od sebe oddělit armádami zemí, jež do té doby nebyly v konfliktu nijak zainteresovány. Ty měly přispět ke zklidnění situace a svou přítomností zabránit dalšímu násilí. Jejich vojáci přitom neměli mandát bojovat, ani opětovat palbu. Přestože politici obou válčících stran s rozmístěním mírových jednotek souhlasili, reálná situace v místech bojů bývala mnohdy docela jiná. Lokální velitelé se pramálo ohlíželi na to, co si přejí jejich nadřízení, o politické reprezentaci nemluvě. Při přelévání bojů z jedné strany fronty na druhou, se tak ti, kdo měli přispět k obnovení míru, mnohdy sami stávali cílem výhrůžek a ostřelování. V této složité, nebezpečné a neustále se měnící situaci, se jednoho dne ocitla v obklíčení základna mírových sil obsazená pěti desítkami vojáků jedné ze zemí, pokoušejících se ukončit válečné běsnění. Nikdo nevěděl, zda jsou v pořádku, či mají raněné, anebo dokonce padlé. Spojení neexistovalo, získané kusé zprávy si odporovaly. Proto bylo rozhodnuto na místo vyslat průzkumný oddíl, jenž měl zjistit, jak situace vypadá a pokusit se osádku základny evakuovat na území pod kontrolou mírových sil. Úkol, jenž byl záchrannému týmu uložen, byl mimořádně nebezpečný. Musel proniknout do hloubky mnoha desítek kilometrů, a to v neznámém terénu pokrytém všudypřítomnými minovými poli a ostřelovaném oběma válčícími stranami. Situaci kromě toho komplikovalo i to, že jedna ze stran konfliktu utrpěla nedlouho předtím těžké ztráty a její vojáci, byli v důsledku toho nejen hluboce frustrovaní, ale i nepřátelsky naladění vůči komukoliv, kdo do daného prostoru vstoupil. K provedení úkolu byly vybrány tři desítky dobrovolníků se dvěma obrněnými transportéry, kteří se měli pokusit o provedení evakuace. Na jejich velitele to kladlo mimořádné nároky. Musel se rychle a jasně rozhodovat a průběžně vyhodnocovat neustále se měnící situaci. To vše nejen proto, aby splnil svěřený úkol, ale zejména proto, aby své vojáky nevystavil zbytečnému nebezpečí a oni se vrátili živí a zdraví zpět ke svým rodinám. Během plnění této náročné mise byl záchranný oddíl vystaven mnoha nebezpečným situacím. Jedna z válčících stran ho opakovaně záměrně navedla do minových polí, jindy se ho jiná skupina ozbrojenců, z nichž část byla pod vlivem alkoholu, pokusila zneužít jako živé štíty a pod hrozbou zastřelení nutila jeho příslušníky jet s odjištěnou zbraní v týlu proti nepřátelským postavením. Stačil jeden jediný neopatrný pohyb a vše mohlo skončit tragédií. Všechny tyto nebezpečné a nesmírně stresující situace vojáci nakonec zvládli a podařilo se jim proniknout na obklíčenou spojeneckou základnu. Stalo se tak krátce poté, co byla zasažena několika minometnými granáty, přímo na místě byli dva mrtví a několik zraněných. Záchranou operaci v ten moment zkomplikovalo, že si velitel obklíčené jednotky nebyl jist, zda ti, kdo mu dorazili na pomoc, nespolupracují s jednou z válčících stran a nejde o léčku. Nakonec byla nedůvěra odstraněna a všech 53 vojáků včetně jejich dvou padlých druhů se podařilo dopravit do bezpečí. Tam bylo pro jejich zachránce připraveno důstojné přivítání. Přivítání pro skutečné hrdiny. Muže, kteří nasadili své vlastní životy pro záchranu životů jiných. Velitel záchranného oddílu i další tři důstojníci byli nedlouho poté za prokázané hrdinství dekorováni Válečnými kříži, což opravdu není běžné ocenění. O něco později přistoupila k vyznamenání statečného velitele i jeho vlastní země, a to právě tehdy nově zřízenou Medailí Za hrdinství, kterou jako vůbec první převzal z rukou prezidenta republiky. Proč o tom všem píši? Jednoduše, proto, že to byla vskutku historická událost. Jedna z nejvýznamnějších, které se za hranicemi naší země v dobách zrodu nové Armády České republiky odehrály. Svědkem mimořádného hrdinství našich vojáků při záchraně jejich francouzských kamarádů bylo 28. ledna 1993 území bývalé Jugoslávie a statečný velitel oddílu dobrovolníků se jmenoval Petr Pavel. Dozajista by ho tehdy nenapadlo, že takřka na den přesně o třiatřicet let později bude jako prezident České republiky dostávat výhružné esemesky a najdou se lidé, kteří ho budou nazývat sněhovou vločkou. Žijeme opravdu v hodně zvláštní době. Někteří z nás by se nad sebou opravdu měli vážně zamyslet. Pokud toho jsou ovšem vůbec schopni…Kopírovat text

Screenshot není k dispozici