← PhDr. Eduard Stehlík

Přestože připravoval operaci ANTHROPOID, skončil nakonec v komunistickém vězení – statečný „Táta Palec“. Zazní-li tato přezdívka, většina lidí dnes již netuší, o kom je řeč. Avšak mezi těmi, kdo v minulosti sloužili u výsadkových jednotek, anebo se o jejich historii zajímají, ví úplně každý, že patří generálu Karlu Palečkovi, výjimečnému muži, který za 2. světové války položil základy našich současných speciálních jednotek. Svůj dnešní příspěvek jsem se rozhodl věnovat právě jemu, a to zdaleka nejen proto, že právě uplynulo 130 let od jeho narození. Světlo světa spatřil 28. ledna 1896 v Plzni, kde v letech 1908-1911 studoval na české reálce a následující dva roky i na tamní obchodní akademii. V květnu 1915 však musel narukovat k plzeňským „pětatřicátníkům“ – c. a k. pěšímu pluku 35 –, s nímž byl odeslán na východní frontu. Zde padl v září 1916 v Haliči do ruského zajetí, v němž se přihlásil do čs. legií v Rusku a v květnu 1917 byl zařazen k 3. čs. střeleckému pluku. Jako velitel jeho kulometné čety se zúčastnil jak památné bitvy u Zborova (2. července 1917) a bojů s německou armádou na východě Ukrajiny, tak i krvavých srážek s bolševiky na pláních Sibiře. Po návratu do Československa působil Karel Paleček nejprve u pěšího pluku 3 v Kroměříži, ale již v létě 1921 byl přemístěn do západních Čech k chomutovskému pěšímu pluku 46, kde postupně prošel řadou funkcí od velitele roty, až po plukovního zpravodajského důstojníka. A právě toto jeho poslední zařazení zásadním způsobem ovlivnilo jeho další kariéru. Vzhledem k mimořádným výsledkům, jichž se mu v československo-německém pohraničí podařilo dosáhnout, byl v květnu 1931 přidělen ke 2. oddělení (zpravodajskému) Hlavního štábu. Zde poté působil v ofenzivní sekci pátrací skupiny se zaměřením na Německo a zároveň byl i velitelem samostatné předsunuté agenturní ústředny zvané VONAPO, jež sloužila ke koordinaci společných projektů s francouzskou a sovětskou zpravodajskou službou. V úterý 14. března 1939, tedy v předvečer německé okupace, byl Karel Paleček jedním z malé skupiny zpravodajských důstojníků, vedených plukovníkem Františkem Moravcem, jimž se za dramatických okolností podařilo uletět do Velké Británie. Následně působil od května 1939 v Paříži ve funkci zástupce velitele zpravodajské ústředny „Karel“ a společně s podplukovníkem Oldřichem Tichým a majorem Františkem Fryčem pokračovali ve vedení výzvědné činnosti proti nacistickému Německu a zajišťovali kurýrní, poštovní i rádiové spojení s domovem až do francouzské kapitulace v červnu 1940. Po návratu do Velké Británie byl Karel Paleček zařazen k II. (zpravodajskému) odboru exilového Ministerstva národní obrany v Londýně, a to jako přednosta jeho šifrové skupiny. Již brzy se však měl začít věnovat něčemu docela jinému. Na začátku října 1941, kdy byla zahájena operace ANTHROPOID, se ocitl v úzké skupině čs. důstojníků, kteří se podíleli na přípravě Heydrichovy likvidace. Následně se 2. července 1942 stal velitelem Zvláštní skupiny D, která v úzké součinnosti s britskou SOE připravovala vysílání našich parašutistů do okupované vlasti. Na tomto místě obstál vynikajícím způsobem a s muži, kteří byli pověřování těmito nesmírně nebezpečnými úkoly, si vytvořil lidský, velice přátelský vztah a stal se skutečným „tátou parašutistů“, jak ho oni sami označovali. Na konci března 1945 byl Karel Paleček v rámci početné skupiny vojáků a státních úředníků odeslán na osvobozené území republiky a 20. dubna 1945 v Košicích zařazen do nově se tvořícího Ministerstva národní obrany jako velitel Zvláštní skupiny (diverzanti a parašutisté). V této funkci se vrátil do Prahy, kde byl ustanoven zástupcem přednosty 2. oddělení Hlavního štábu. Brzy nato se stal přednostou Přípravné skupiny pro vybudování „jednotek dopravovaných vzduchem“ u Velitelství pěchoty Hlavního štábu v Praze a 15. srpna 1948 stanul v čele nově vytvořeného Velitelství výsadkového vojska. Nedlouho poté se sice zaslouženě dočkal povýšení do hodnosti brigádního generála, avšak to již bohužel byla labutí píseň jeho vojenské kariéry. Podobně, jako v případě mnoha Palečkových spolubojovníků, ovlivnila zásadním způsobem i jeho další osudy změna politického režimu u nás, spojená s nástupem komunistů k moci. V listopadu 1949 byl neočekávaně zatčen, degradován na vojína v záloze a ve vykonstruovaném procesu odsouzen k devíti letům těžkého žaláře. Ze smutně proslulé leopoldovské věznice byl sice propuštěn předčasně v květnu 1952, avšak domů se vrátil psychicky otřesený a s podlomeným zdravím (vážil necelých padesát kilogramů!). Žil poté v ústraní v Praze u rodiny svého syna Vladimíra, kde 12. března 1962 vydechl naposled. Poct, které by mu v každé normální zemi náležely, se Karel Paleček dočkal teprve posmrtně. Po listopadu 1989 byl rehabilitován, byla mu navrácena vojenská hodnost, a nakonec byl v prosinci 1991 povýšen do hodnosti generálporučíka. Jeho jméno nyní navíc nese prostějovský 102. průzkumný prapor, což je nejvyšší ocenění, jakého se může vojákovi dostat. Dodejme, že v případě „Táty Palce“, se tak stalo plným právem. Čest jeho památce!Kopírovat text

Screenshot není k dispozici