← PhDr. Eduard Stehlík

Zaznělo-li někde za první republiky bráška „Kultivátor“, věděli prakticky všichni, o kom je řeč. Generál Karel Kutlvašr, jenž byl takto nazýván, totiž právem patřil mezi legendární velitele našich legií. Dnes je známost jeho jména i kdysi populární přezdívky, omezena na podstatně menší okruh lidí. Svou roli v tom bezesporu sehrává skutečnost, že byl po únoru 1948 dlouhá léta komunisty vězněn a systematicky vymazán z dějin. Jako ostatně i stovky dalších našich hrdinů. Přesvědčíte-li totiž národ, že žádné hrdiny, a tedy ani vzory nemá, že je národem slabým a zbabělým, mnohem snáze se s ním manipuluje. A o to se komunisté hodně snažili. A někteří jim podobní by chtěli dělat totéž i dnes. Proto jsem se rozhodl vypravovat příběh dalšího z mnoha našich hrdinů – statečného Karla Kutlvašra, brášky „Kultivátora“. Narodil se 27. ledna 1895 v Michalovicích u Havlíčkova Brodu v rodině místního sedláka Josefa Kutlvašra a jeho manželky Marie Magdaleny, rozené Fikarové. Po ukončení základní školní docházky studoval v letech 1909-1911 na dvouleté obchodní škole v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě, poté byl krátký čas zaměstnán v Humpolci a od dubna 1913 až do vypuknutí 1. světové války pracoval v Kyjevě jako úředník firmy Vielwart a Dědina, která do carského Ruska vyvážela zemědělské stroje. Když se začala v srpnu 1914 v Kyjevě tvořit Česká družina, jako první jednotka našich legií, Karel Kutlvašr se do ní přihlásil mezi prvními – již v den jejího založení. Zúčastnil se mnoha nebezpečných rozvědek na ruské frontě a za prokázané hrdinství byl opakovaně vyznamenán. V památné bitvě u Zborova 2. července 1917 úspěšně velel 4. rotě 1. čs. střeleckého pluku, v jejímž čele stál stál až do léta 1918 a prožil s ní jak evakuaci z Ukrajiny, tak i první boje s bolševiky na jaře 1918. V nich se proslavil zejména u Penzy, Samary a Bugulmy. V červenci 1918 se stal velitelem III. praporu 1. čs. střeleckého pluku, s nímž zasáhl do bojů o Simbirsk a Kazaň. Právě u Kazaně byl 9. září 1918 raněn a vysloužil si zde svou později hodně populární a výše zmíněnou přezdívku „Kultivátor“. Po sebevraždě plukovníka Josefa Jiřího Švece převzal Karel Kutlvašr na konci října 1918 celý 1. čs. střelecký pluk, s nímž prošel boji na belebejské frontě a následně zajišťoval ochranu sibiřské magistrály nejprve v úseku Klukvenaja-Tajšet a později Krasnojarsk – Čeremchovo. V listopadu 1919 se se svými vojáky přesunul do Vladivostoku, odkud 9. prosince 1919 odplul na lodi „Yonan Maru“ domů. Do Československa dorazil 1. února 1920 a hned následujícího dne byl v Praze ustanoven velitelem všech „ruských vojsk“ ve vlasti. Právě někdy v té době se Karel Kutlvašr rozhodl pro životní dráhu vojáka z povolání. Službu konal i nadále u svého pluku, a to až do poloviny prosince 1923. Následujících takřka osm let působil jako velitel 2. pěší brigády v Chomutově a poté se v srpnu 1931 stal velitelem Pěchotního učiliště v Milovicích. Zde působil až do konce prosince 1934, kdy převzal velení 4. divize v Hradci Králové. V čele této vyšší jednotky stál nepřetržitě až do okupace na jaře 1939 (s výjimkou osudných podzimních dní roku 1938, kdy byl velitelem hraniční oblasti 35, jejíž jednotky měly zajišťovat obranu Orlických hor). Od počátku okupace byl Karel Kutlvašr zapojen v odboji v řadách Obrany národa a v květnu 1945 stanul po vypuknutí Pražského povstání v čele vojenského velitelství „Bartoš“. Po celou dobu krvavých bojů řídil úspěšně obranu hlavního města a funkci vojenského velitele Prahy vykonával až do konce května 1945, kdy byl ustanoven velitelem brněnského V. sboru. V této zodpovědné funkci však působil pouze do konce července 1945. Na počátku srpna 1945 byl totiž na nátlak SSSR, který usiloval o jeho okamžité penzionování, odeslán na nařízenou dovolenou. Z pohledu Moskvy totiž podepsáním kapitulace německých jednotek 8. května 1945 umožnil, aby půl miliónu německých vojáků přešlo do amerického zajetí, čímž z pohledu Sovětského svazu napomohl posílení vojenského potenciálu nepřítele (!), a proto byl společně s dalšími představiteli České národní rady prohlášen za osobu nepřátelskou SSSR. Zpět do služby se Karel Kutlvašr nakonec v únoru 1946 přeci jen vrátil. Byl ustanoven velitelem plzeňského III. sboru a v říjnu 1946 se stal zástupcem velitele 3. oblasti v Brně. Ne však nadlouho. Konec jeho vojenské kariéry přinesl únor 1948 a nástup komunistů k moci. Již 8. března 1948 mu byla udělena tzv. zvláštní dovolená a v červnu 1948 byl přeložen do výslužby. Jeho odstraněním z armády si s ním však nová moc účty dostatečně nevyrovnala. Dne 18. prosince 1948 byl Karel Kutlvašr zatčen a vyšetřovateli postaven do čela odbojové skupiny „Pravda vítězí“, vytvořené provokací nechvalně proslulého Reicinova Obranného zpravodajství (OBZ). V polovině května 1949 ho státní soud v Praze odsoudil za velezradu na doživotí a zároveň ho degradoval na vojína v záloze. Mohl však mluvit o velkém štěstí. Jen o vlásek totiž tehdy unikl trestu smrti. Vězněn byl na Mírově, v Opavě, ve vyšetřovací vazbě Krajského soudu v Ostravě i obávaném slovenském Leopoldově – věznici pro nejtěžší zločince. Z výkonu trestu byl Karel Kutlvašr propuštěn na amnestii 10. května 1960, po jedenácti a půl letech. Aby se uživil, pracoval poté jako vrátný v Nuselském pivovaru. Z nabyté svobody se však dlouho netěšil. Zemřel náhle v ranních hodinách 2. října 1961 v pražské motolské nemocnici. Již v roce 1968 byl Karel Kutlvašr zproštěn všech obvinění, která proti němu byla v letech 1948-1949 vznesena, avšak jeho skutečná rehabilitace proběhla teprve na počátku devadesátých let, kdy byl posmrtně povýšen do hodnosti armádního generála a vyznamenán Řádem M. R. Štefánika in memoriam. To se však již ani on, ani jeho milovaná žena Jelizaveta, Lizočka, jak jí říkal, nikdy nedozvěděli…Kopírovat text

Screenshot není k dispozici