← PhDr. Eduard Stehlík

Sedmadvacátý leden je neodmyslitelně spojen s Mezinárodním dnem památky obětí holocaustu. Během svého života jsem navštívil mnohá z míst, kde se tyto hrůzy organizované německými nacisty odehrály a znovu a znovu jsem se ptal sám sebe, kde se v lidech bere zlo, jež je schopné páchat tak neuvěřitelné ukrutnosti. Jako otec čtyř dětí jsem si navíc vždy kladl otázku, jak někdo může ubližovat dětem. A tak v tento den, kdy si připomínáme miliony dospělých mužů a žen, jejichž životní pouť skončila na popravištích, v plynových autech a smrtících plynových komorách, myslím zejména na statisíce zavražděných nevinných dětí. Většinou se mi přitom vybaví nesmírně působivá expozice v Muzeu holocaustu ve Washingtonu, která nese název „Nezapomínejte na děti“ s podtitulem „Danielův příběh“. Nejenže vypráví příběh dětských obětí holocaustu, ale je určena právě dětským návštěvníkům. Od doby, kdy jsem ji viděl poprvé, na ni nemohu zapomenout. Její ústřední postavou je židovský chlapec Daniel, který žije se svými rodiči bezpečně a spokojeně v Německu. Bohužel jen do ledna 1933, kdy se k moci dostává Adolf Hitler. O tom, co se začne odehrávat vzápětí, se návštěvník dozvídá na stránkách chlapcova deníku, jehož stránky ho expozicí provázejí. Daniel popisuje, jak hrozně se cítí, když si s ním přestali hrát spolužáci, protože je Žid, že už nesmí s rodiči chodit na jejich oblíbené koupaliště, nesmí navštěvovat park, ani jezdit tramvají a smí nakupovat jen v některých obchodech. Sebrali mu dokonce jeho oblíbeného pejska a musel odevzdat i akvárium s rybičkami. Židé totiž nesměli chovat domácí mazlíčky… Na oblečení také musel i s rodiči začít nosit žlutou židovskou hvězdu a lidé se jim začali vyhýbat. Po deportaci Daniela z Německa do lodžského ghetta se expozice rázem mění. Z čistého a prosluněného dětského pokoje se ocitáme ve špinavé místnosti, o níž se dělí několik rodin. Takřka hmatatelně cítíte hlad a vedle něj i strach z transportu kamsi do neznáma. Tam, kde je, jak všichni tuší, neočekává nic dobrého. Expozice vrcholí ponurou scenérií vyhlazovacího tábora v Osvětimi, kde podél kolejí leží hromada zavazadel s věcmi, jež zde museli zanechat ti, kdo transportem dorazili. Mezi nimi leží i Danielův deník s posledním zápisem z poloviny srpna 1944... V samotném závěru expozice se dozvídáme, že Daniel naštěstí hrůzy koncentračního tábora přežil. Mnoho jiných dětí, mezi nimi i tisíce těch, které na tato místa dorazily z Čech a Moravy, takové štěstí neměly. Jiné si obrazy hrůz, jimiž si musely projít, v sobě nesly po zbytek svého života. Mezi nimi i rodiče a prarodiče několika mých spolužáků, s nimiž jsem se měl to štěstí potkávat. Nesmíme na to, co se tehdy odehrálo nejen zapomenout, ale také dělat vše pro to, aby se podobné hrůzy neopakovaly. Při pohledu ne až tak daleko na východ od našich hranic, kde jsou i dnes děti zabíjeny, či odvlékány od svých rodičů kamsi do neznáma, to bohužel vypadá, že pro to stále neděláme dost…Kopírovat text

Screenshot není k dispozici