← PhDr. Eduard Stehlík

Za Československo bojoval a padl v Africe. Tak by se mohl jmenovat příspěvek, věnovaný Pravoslavu Řídkému, jehož portrét se objevil na čs. poštovních známkách vytištěných na konci 2. světové války v Londýně. Je na nich zachycen v typické britské přilbě, jak líbá lem praporu své jednotky. Kromě něj bylo ve stejné sérii známek vyobrazeno dalších sedm mužů, kteří položili život za naši svobodu. Někteří z nich vešli do dějin – Josef Gabčík, Otakar Jaroš, Alois Vašátko –, jiní neprávem upadli do zapomnění. Jedním z těch zapomenutých je bohužel i Pravoslav Řídký. Narodil se 9. května 1907 v Moravské Ostravě v rodině Jakuba Řídkého a jeho manželky Františky, rozené Kubicové. Když v červnu 1925 úspěšně odmaturoval na ostravské reálce, měl již o svých dalších životních plánech, na rozdíl od mnoha svých vrstevníků, zcela jasnou představu. Výrazným způsobem ji ovlivnil příklad jeho tatínka, jenž se do republiky vrátil na jaře 1920 jako nadporučík ruských legií a v září roku následujícího bohužel v Brně zemřel na následky válečných útrap. Právě k uctění otcovy památky si Pravda, jak mu maminka říkala, vybral vojenské povolání. V říjnu 1925 se stal frekventantem Vojenské akademie v Hranicích, z níž byl v srpnu 1927 slavnostně vyřazen jako poručík pěchoty a přidělen k bratislavskému pěšímu pluku 23. Zde sice působil až do prosince 1931, avšak v mezidobí absolvoval kurs u praporu útočné vozby (dnes bychom řekli tankového praporu) v Milovicích, kde byl vycvičen jako velitel čety obrněných automobilů a velitel obrněného vlaku. Tato netradiční zkušenost výrazně ovlivnila jeho další vojenskou kariéru. Rozhodl se totiž stát tankistou. Osobní přání se však často rozchází s realitou a ve vojenském životě tomu bývá ještě častěji nežli v tom civilním. Na Pravoslava Řídkého totiž čekaly ještě další dva roky u běžného útvaru – pěšího pluku 9 v Mostě, kam byl na konci roku 1931 přeložen. Jeho velký sen – sloužit trvale u milovických tankistů – se mu tak splnil teprve v polovině prosince 1933, kdy byl přemístěn k tamnímu nově postavenému pluku útočné vozby, kde působil nejprve jako velitel čety tančíků a později v rámci Učiliště útočné vozby, jako velitel zkušební a instrukční čety, učitel automobilní teorie, a konečně jako řádný profesor pro předměty výbušné motory a konstrukce pásových vozidel. Zároveň byl pověřen velice zodpovědným posláním. Jako vojenský kontrolní orgán totiž působil u firem ČKD Praha, v plzeňské Škodovce i u Československé Zbrojovky v Brně. Na všech těchto místech dohlížel na výrobu a zkoušky tančíků, lehkých i středních tanků a obrněných automobilů, přičemž se všemi těmito vozidly osobně absolvoval náročné technicko-jízdní zkoušky, a to až do ujetí deseti tisíc (!) kilometrů s každým jednotlivým typem. Po čase si mimořádně schopného důstojníka všimli nadřízení a nasměrovali kariéru Pravoslava Řídkého jinam. V dubnu 1937 se stal posluchačem prestižní Vysoké školy válečné v Praze, kde během jediného roku absolvoval v rámci zintenzívněné výuky učivo předepsané pro I. a II. ročník a počátkem května 1938 byl odeslán na praxi k velitelství V. sboru v Trenčíně. Odtud se měl na počátku října 1938 vrátit jako posluchač III. ročníku zpět do VŠV, avšak v důsledku vyhlášení všeobecné mobilizace se tak nestalo. Namísto toho nastoupil službu jako přednosta 1. oddělení štábu velitelství VIII. sboru v Uherském Hradišti. Po Mnichovu a následné demobilizaci již zpět do školy povolán nebyl s tím, že zůstane přidělen ve štábu trenčínského V. sboru, a studium dokončí někdy později. K tomu však nikdy nedošlo. Přišel březen 1939, okupace Čech a Moravy nacistickým Německem a vznik samostatného Slovenska. Po okupanty nařízeném rozpuštění čs. armády měl Pravoslav Řídký nastoupit k okresnímu úřadu v Jilemnici, ale on měl tou dobou docela jiné plány. Na počátku července 1939 odešel ilegálně do Polska, kde se přihlásil do čs. zahraniční armády a o tři týdny později odjel do Francie. Zpočátku působil u Čs. vojenské kanceláře, později Vojenské správy Československého národního výboru v Paříži, odkud byl na počátku ledna 1940 odeslán do jihofrancouzského Agde, kde se stal přednostou 4. oddělení štábu tam budované 1. čs. divize. Tuto funkci poté Pravoslav Řídký vykonával nepřetržitě až do poloviny srpna 1940. To však již byla naše divize, či lépe řečeno to, co z ní po porážce Francie zbylo, evakuována do Velké Británie, a tam reorganizována na 1. čs. smíšenou brigádu. Zde se stal zástupcem velitele motoeskadrony, po její přeměně na smíšený předzvědný oddíl, zástupcem velitele této jednotky a konečně v říjnu 1941 jejím velitelem. Zbytek životní pouti Pravoslava Řídkého však nebyl spojen s britskými ostrovy, ale s Afrikou, kam odplul v polovině června 1942 (již v hodnosti štábního kapitána), společně s podplukovníkem generálního štábu Karlem Lukasem. Jako pozorovatelé u britských tankových jednotek se v následujících pěti měsících zúčastnili bojů s německým Afrika-Korpsem, a to včetně legendární bitvy u El Alameinu. Při pronásledování nepřítele však byli oba 17. listopadu 1942 nedaleko Derny v Kyrenaice raněni a museli být evakuováni do vojenské nemocnice v Káhiře. Na rozdíl od Karla Lukase, jehož těžké zranění si vyžádalo delší hospitalizaci, nechtěl Pravoslav Řídký o setrvání v Káhiře ani slyšet a již v prosinci 1942 se, dosud nedoléčený, vrátil na frontu. Bohužel ne nadlouho. V pondělí 18. ledna 1943, tedy právě před třiaosmdesáti lety, totiž padl společně se svým skotským řidičem vojínem Georgem Bealem při německém náletu na postupující britské jednotky. Po osvobození republiky byl Pravoslav Řídký posmrtně vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a povýšen do hodnosti podplukovníka generálního štábu, ale jeho mamince se nedařilo zjistit nic bližšího o tom, za jakých okolností přišel její syn o život, ani o tom, kde je jeho hrob. Na její otázky jí přinesl odpověď teprve obsáhlý dopis Karla Lukase, tehdy již čs. vojenského a leteckého atašé ve Washingtonu, v němž jí v červenci 1946 podrobně vylíčil Pravoslavovy osudy a popsal i místo jeho posledního odpočinku: „Když jsem se po půl roce uzdravil a vrátil se zpět do pouště, přišel jsem do prostoru východně Tripolisu, kde jsme se připravovali na invazi Itálie a Sicílie. Potkal jsem tam naše společné kamarády a jednoho dne jsem se autem vypravil s důstojníkem, který věděl, kde je Pravoslav pochován, do pouště, přes Tarhúnu, směrem na jihovýchod. Tam už jsou silnice špatné, skoro žádné. Jen prašné stezky pro velbloudy a případně rozviklaný malý vozík. Jeli jsme dlouho pouští. Chtěl jsem, věrný svému slibu, dát Pravoslavovi na kříž nad hrobem praporek v československých barvách, aby každý poznal, že zde sní svůj sen důstojník naší armády, který zde dokončil svou cestu za vítězstvím. V pozdních odpoledních hodinách jsem hrob konečně našel. Je tam hrobů vícero. Pravoslavův s jeho šoférem je na vyvýšeném místě, ne přímo v korytu úžlabiny, takže je chráněn proti dravé vodě, která se zde valí v době podzimních dešťů. Dřevěný křížek tam pořád stál, dva vedle sebe. Jména byla čitelná. Přibil jsem Pravoslavovi na jeho kříž malý plechový praporek v našich barvách, který jsem sám udělal z plechovky na benzín. V poušti jsem to nemohl dát udělat. Proto je prostý, neumělý, odborník by ho jistě udělal lépe, ale myslím, že se krásně hodí k celé scenérii pouště, která také není kultivovaná a je prostá tak, jak ji věky vytvořily. Místo je to tiché, dojemně krásné. Pomodlil jsem se nad hrobem, pomodlil i za Vás a museli jsme jet…Dříve, než jsme odešli, tak jsme s anglickým kamarádem na Vás vzpomínali. Ten už zde bohužel také není, zůstal někde v Itálii.“ Svůj dopis paní Františce Řídké zakončil Karel Lukas následujícími větami: „Chtěl jsem, abyste věděla, jak Váš syn šel po cestě k vítězství, jak šel po ní dobře a jak mnoho dal své vlasti, kterou nadevše miloval. Váš syn byl námi všemi ctěn a milován. Byl důstojníkem, jakých bylo málo. Byl veselý, miloval život a nikoho nezarmoutil. Já jsem legionář z poslední války. Viděl jsem již mnoho bitev. Mohu Vám tedy říci, že se Pravoslav choval na frontě hrdinně, nebál se zemřít a jistě byl hodným synem, který šel poctivě ve šlépějích svého tatínka. Kdyby ten byl živ, jistě by na něho byl velmi hrdý.“Kopírovat text

Screenshot není k dispozici