← PhDr. Eduard Stehlík

TŘI BRATŘI (1. DÍL) Tři bratři. Při vyslovení těchto dvou slov si většina z vás jistě vzpomene na filmovou pohádku Jana Svěráka z roku 2014. Já si však představím docela jiné bratry: Jaroslava, Vladimíra a Oldřicha Taláškovy. Tři statečné muže, důstojníky čs. armády, jejichž životní osudy nebyly ani trochu pohádkové. Přesto, či snad právě proto, stojí za zaznamenání. Narodili se v Lazcích u Olomouce v početné rodině místního pekaře Františka Taláška a jeho manželky Kateřiny, rozené Fialové. Pokud uvádím v početné rodině, myslím to doopravdy. Manželé Taláškovi totiž měli celkem 11 dětí – šest děvčat a pět chlapců. Z těch se hned tři stali vojáky z povolání. Možná by do uniformy zamířil i nejstarší z nich, František, avšak ten v roce 1920 v pouhých třiadvaceti letech náhle zemřel. Předposlední syn – Adolf – se sice vojákem nestal, avšak za 2. světové války se i on zapojil do odboje proti Němcům, byl zatčen gestapem a vězněn. Pokud se hovoří o sourozencích, většinou se začíná tím nejstarším. Vždy mi to přišlo tak trochu nespravedlivé, a proto jsem se rozhodl vypravovat jako první, příběh toho nejmladšího z bratrů Taláškových – Oldřicha. Narodil se 18. prosince 1909 a po ukončení základní školní docházky studoval na olomoucké reálce, kterou na jaře 1929 úspěšně zakončil maturitou. Poté absolvoval roční abiturientský kurs na olomoucké obchodní akademii a jako každého mladého muže ho v té době čekala povinná vojenská prezenční službu – v jeho případě u pěšího pluku 16 v Rožňavě na Slovensku. Právě během ní se Oldřich Talášek po příkladu svých dvou starších bratrů, kteří již byli důstojníky čs. armády, rozhodl pro vojenskou kariéru. V říjnu 1933 byl přijat do Vojenské akademie v Hranicích, z níž byl po dvou letech studia v červenci 1935 slavnostně vyřazen jako poručík pěchoty a přidělen k olomouckému cyklistickému praporu 2, u něhož působil až do března 1939. Stejně jako jeho bratři se i on zapojil do odbojové činnosti proti Němcům v řadách vojenské odbojové organizace Obrana národa. Poté, co byli jeho bratři zatčeni gestapem, uvědomil si, že i jemu hrozí smrtelné nebezpečí a rozhodl se odejít do Francie a bojovat za svobodu republiky v řadách naší zahraniční armády. V březnu 1940 byl Oldřich Talášek prezentován v jihofrancouzském Agde u 1. čs. divize a zařazen k jejímu 1. pěšímu pluku, s nímž jako zástupce velitele jeho I. praporu zasáhl do bojů proti Němcům na Marně, Seině a Loiře (za prokázané hrdinství byl mimo jiné vyznamenán i francouzským Válečným křížem). Po kapitulaci Francie byl spolu se zbývajícími příslušníky divize evakuován do Velké Británie, kde působil u 1. pěšího praporu 1. čs. smíšené brigády, a to nejprve jako velitel pěší čety a poté jako velitel čety obrany proti letadlům. Od listopadu 1942 až do července 1944 byl Oldřich Talášek zařazen u Zvláštní skupiny D II. odboru (zpravodajského) exilového Ministerstva národní obrany v Londýně, který ve spolupráci s britskou SOE (Special Operations Executive) organizoval vysílání čs. parašutistů do okupované vlasti. K tomuto úkolu se ostatně připravoval i on sám. Absolvoval kurs útočného boje ve Skotsku i parakurs v Ringway u Manchesteru, avšak do žádného z připravovaných výsadků nebyl zařazen. Jeho vysazení do vlasti údajně zabránil osobně přednosta II. odboru MNO plukovník František Moravec. Když se prý dozvěděl o popravě Oldřichova bratra Vladimíra a uvěznění jeho bratrů Jaroslava a Adolfa, nechtěl již posílat dalšího z Talášků na takřka jistou smrt. Oldřich Talášek si však nakonec odeslání na frontu přeci jen prosadil a v létě 1944 odjel se skupinou našich důstojníků do Sovětského svazu, kde byl v Sadaguře zařazen ke 2. čs. paradesantní brigádě v SSSR. S ní se v září 1944 zúčastnil krvavých bojů u Dukly i ve Slovenském národním povstání. Zde se vyznamenal zejména u Sásy, Pliešovců, Šalkové i Banské Bystrice, kde se se svými muži opakovaně postavil početně mnohem silnějšímu a lépe vyzbrojenému protivníkovi. Po porážce povstání ustoupil spolu s ostatními do hor, kde přešli na partyzánský způsob boje. Zúčastnil se bojových akcí v údolí Staré Hory, v okolí Korytnice, Kľačan i Chabence. Na počátku prosince 1944 byl však v důsledku zrady zajat příslušníky Hlinkovy gardy a předán gestapu. Prošel mnoha výslechy a hrozila mu smrt, avšak šťastnou shodou okolností přežil a v dubnu 1945 byl v zajateckém táboře osvobozen americkou armádou. Záhy po skončení 2. světové války byl Oldřich Talášek vzhledem ke svým mimořádným zkušenostem a odborné způsobilosti, a to zejména pokud jde o výsadkové jednotky (a to jak ze Západu, tak i z Východu), vybrán pro právě tehdy budované Velitelství výsadkového vojska a v říjnu 1947 ustanoven velitelem nově zřízeného 71. výsadkového praporu v Zákupech u České Lípy. Z této jednotky díky svému mimořádnému osobnímu nasazení zanedlouho vytvořil elitní útvar čs. armády, jenž svými schopnostmi nijak nezaostával za obdobnými jednotkami spojeneckých armád. Přes vynikající úspěchy, kterých dosahoval jak při velení praporu, tak později jako velitel Výsadkového učiliště ve Stráži pod Ralskem, byl Oldřich Talášek v srpnu 1951 jako bývalý „zápaďák“ propuštěn z armády a společně se svou manželkou Vlastou systematicky šikanován. Oba mohli pracovat pouze v dělnických profesích a jeho paní (mimochodem rovněž účastnice zahraničního odboje), přestože dokonale hovořila několika světovými jazyky, směla pracovat jen jako myčka nádobí. Oldřich Talášek, nositel dvou Československých válečných křížů 1939, Čs. vojenské medaile Za chrabrost, Čs. vojenské medaile Za zásluhy I. stupně, Řádu Slovenského národního povstání I. třídy a mnoha dalších spojeneckých vyznamenání, se pádu komunistického režimu u nás nedožil. Odešel navždy 21. března 1983 v Olomouci. Tiše a v naprostém zapomnění. Čest jeho památce!Kopírovat text

Screenshot není k dispozici