← PhDr. Eduard Stehlík

Řekne-li se parašutista, většině lidí se vybaví jména příslušníků skupiny ANTHROPOID – Josefa Gabčíka a Jana Kubiše. Mnoho jejich kamarádů, kteří stejně jako oni položili své životy v boji proti německým okupantům, však upadlo v zapomnění. Do této „skupiny neznámých“ patří i Vojtěch Lukaštík. A to přesto, že byl v létě 1941 vybrán k plnění nebezpečného poslání jako jeden z prvních, jeho spolužákem v kursu útočného boje ve Skotsku byl Josef Gabčík a mezi jeho blízké přátele patřil ve Velké Británii Jan Kubiš. Proto jsem se rozhodl tohoto statečného vojáka připomenout, a to zdaleka nejen proto, že právě dnes uplynulo od jeho smrti dlouhých třiaosmdesát let. Vojtěch Lukaštík se narodil 11. července 1921 v Chropyni svobodné matce Anně Rozsypalové. Vzhledem k tomu, že jeho otec Josef Lukaštík nedlouho po narození chlapce zemřel a maminka byla po těžkém úrazu (kopnutí koněm) hluchoněmá, převzala starost o jeho výchovu teta Filomena Rozsypalová. Podmínky, v nichž malý Vojtěch vyrůstal, nebyly vůbec jednoduché. Rodina byla velice chudá a bydlela dokonce ve starém odstaveném železničním vagónu. Právě kvůli složitým majetkovým poměrům sice Vojtěch po ukončení základní školní docházky nastoupil do učení na stavebního zámečníka, avšak vyučit se nestačil a musel se začít živit sám. Prošel přitom nejrůznějšími profesemi. Byl pomocným stavebním dělníkem, dlaždičem i čeledínem. Jeho velkým snem bylo pořídit si jednou motocykl, avšak vzhledem k podmínkám, v nichž před válkou žil, si ho bohužel splnit nemohl. Jako velký vlastenec se Vojtěch Lukaštík v létě 1939 rozhodl odejít za hranice a vstoupit do naší armády, o jejíž existenci se nedlouho předtím dozvěděl. V červenci 1939 přešel ilegálně do Polska, odkud odjel s transportem čs. dobrovolníků do Francie, kde byl zařazen do Cizinecké legie. Stačil prodělat základní výcvik v Tunisu, ale záhy po vypuknutí 2. světové války byl ze severní Afriky přepraven do jihofrancouzského Agde, kde vznikala 1. čs. divize. V hodnosti vojína byl zařazen k jejímu 1. čs. pěšímu pluku, s nímž na jaře 1940 zasáhl do bojů s Němci na západní frontě. Zde se výtečně osvědčil, a dokonce se stal jedním z hrstky Čechoslováků, kteří tehdy byli za prokázané hrdinství vyznamenáni Francouzským válečným křížem. Po porážce Francie byl Vojtěch Lukaštík v červenci 1940 evakuován spolu s dalšími do Velké Británie, kde konal službu u 1. praporu 1. čs. smíšené brigády. Jako iniciativní, inteligentní a statečný voják byl záhy vybrán k plnění nebezpečného poslání v okupované vlasti a již v červenci 1941 odeslán do vůbec prvního kursu útočného boje ve Skotsku, na který navazoval parakurs na STS 51 v Ringway u Manchesteru. Po prodělaném výcviku a doplňující přípravě byl zařazen do výsadku INTRANSITIVE, který měl plnit sabotážní a diverzní úkoly (mimo jiné zničit zásobník minerálních olejů v kolínské rafinérii). Jeho velitelem byl ustanoven nadporučík Václav Kindl, zástupcem velitele pak četař Bohuslav Grabovský. Skupina byla do protektorátu dopravena společně s výsadkem TIN (ve složení Jaroslav Švarc a Ludvík Cupal), jehož úkolem bylo provedení atentátu na kolaboranta Emanuela Moravce a seskočila 29. dubna 1942 v lesích u obce Věšín, nedaleko Rožmitálu pod Třemšínem. Na místě seskoku se parašutisté z INTRANSITIVE nesešli. Vojtěch Lukaštík však při pátrání po členech své skupiny narazil na zraněného rotného Ludvíka Cupala, kterého se obětavě ujal, ošetřil ho a dopravil na jednu z kontaktních adres, k Václavu Stehlíkovi do Rokycan. Mimochodem na stejné místo, kde 29. prosince 1941 našla svůj první bezpečný úkryt v okupované vlasti skupina ANTHROPOID. Odtud se oba parašutisté vydali na Moravu. Členové INTRANSITIVE se spojili o několik dní později pomocí systému inzerátů zveřejněných v protektorátních novinách a 26. května 1942, tedy pouhý den před uskutečněním atentátu na Reinharda Heydricha, se pokusili vyzvednout ukrytý operační materiál. Ke svému obrovskému zklamání však zjistili, že byl již dříve objeven a padl do rukou gestapa. Vojtěch Lukaštík poté odjel zpět na Moravu, kde společně s Ludvíkem Cupalem přečkali nejtvrdší represálie rozpoutané nacisty po atentátu na Reinharda Heydricha. Pokusili se také splnit úkol, jímž byl pověřen výsadek TIN, tedy uskutečnit atentát na ministra Emanuela Moravce, avšak v důsledku mimořádných bezpečnostních opatření se jim to nepodařilo. Ani poté nerezignovali. Nechtěli se pouze skrývat, chtěli bojovat proti Němcům. Dne 18. září 1942 se s pomocí obstaraných trhavin pokusili provést destrukci na železniční trati nedaleko Polešovic. Pokus však bohužel skončil neúspěšně, a navíc připoutal pozornost nacistických bezpečnostních složek k tomuto prostoru. Místo Lukaštíkova pobytu bylo nakonec prozrazeno na základě udání místního konfidenta, který o pohybu podezřelého muže informoval gestapo v Uherském Hradišti. Zatýkací komando ve večerních hodinách 8. ledna 1943 přepadlo usedlost manželů Remešových v Jankovicích (č. p. 54), přičemž parašutista na gestapáky zahájil palbu ze své pistole skrze falešnou tapetovou stěnu, zakrývající vstup do jeho úkrytu. Následnou palbou Němců byl však těžce raněn a v bezvýchodné situaci obrátil zbraň proti sobě a vzal si život. Nedozvěděl se tak, že gestapo vyvraždí celou statečnou rodinu Remešových, která mu poskytla v Jankovicích úkryt, že dokonce popraví i jeho pěstouny s jejich dcerou Marií Svobodovou, ani to, že jeho spolubojovník rotný Ludvík Cupal, bude 15. ledna 1943 obklíčen gestapem a stejně jako on, raději zvolí smrt vlastní rukou. Naštěstí nezjistí ani to, že dva zbývající příslušníci jeho výsadku INTRANSITIVE Václav Kindl a Bohuslav Grabovský padnou v březnu 1943 do rukou gestapa a přistoupí na spolupráci s ním. Bohuslav Grabovský pouze na oko, a proto bude v říjnu 1944 zastřelen v terezínské Malé pevnosti. Jejich bývalý velitel Václav Kindl se však stane aktivním a nesmírně nebezpečným konfidentem. Ani to mu nakonec život nezachrání. Dne 20. května 1944 bude poblíž Nasavrk postřelen jedním z gestapáků, který si ho splete s příslušníkem odboje a zemře ještě téhož dne v chrudimské nemocnici. Hrdinství statečného parašutisty Vojtěcha Lukaštíka bylo po osvobození republiky oceněno posmrtným udělením již druhého Československého válečného kříže 1939 (ten první obdržel za chrabrost prokázanou v bojích ve Francii) a jeho povýšením do hodnosti nadporučíka pěchoty in memoriam. Čest jeho památce!Kopírovat text

Screenshot není k dispozici