← PhDr. Eduard Stehlík

Před malou chvílí uplynulo neuvěřitelných jedenáct let od chvíle, kdy mi zazvonil telefon, a můj dlouholetý přítel Pepa mi oznámil smutnou zprávu, že náš společný kamarád nadpraporčík Jiří Schams, jemuž nikdo z nás neřekl jinak než „Regi“, dobojoval svůj poslední boj. Právě proto jsem se rozhodl věnovat Jirkovi dnešní vzpomínku. Narodil se 22. září 1972 v Praze a po maturitě na gymnáziu Na Pražačce nastoupil tehdy ještě povinnou základní vojenskou službu. Zatímco pro řadu jeho vrstevníků to byla věc, které se chtěli za každou cenu vyhnout, u Jirky to bylo docela jiné. On se na vojnu doopravdy těšil. Už od mládí měl totiž k uniformě i ke zbraním velice blízko. Nepochybuji o tom, že si jeho spolužáci dodnes pamatují, že „maskáče“ tvořily za všech okolností pevný základ jeho středoškolského šatníku. Po návratu do civilního života pracoval Jirka nejprve u Městské policie v Praze a později u soukromé strážní a detektivní agentury, avšak táhlo ho to zpátky do armády. V červenci 1997 se proto stal vojákem z povolání a krátce poté se jako příslušník 6. mechanizovaného praporu zúčastnil mise SFOR na území bývalé Jugoslávie. Jeho celoživotní sen působit u speciálních jednotek, se mu splnil v říjnu 1999, kdy po náročném výběrovém řízení nastoupil k prostějovské 6. speciální brigádě (dnes 601. skupina speciálních sil). Zde se věnoval speciálnímu průzkumu a později získal i odbornost potápěče. V Prostějově by pravděpodobně Jirka působil hodně dlouho, kdyby neměl ještě jednu velkou lásku, a tou byla Praha. Odloučení od rodného města nesl velice těžce a není proto divu, že když se mu neočekávaně naskytla příležitost sloužit u speciální jednotky a navíc v hlavním městě republiky, ani na okamžik nezaváhal. Tou jednotkou byl Útvar speciálních operací, známější pod zkratkou svého anglického názvu – SOG (Special Operations Group), který velitelství Vojenské policie vytvořilo v reakci na teroristické útoky 11. září 2001. V letech 2003-2005 se Jirka jako jeho příslušník zúčastnil čtyř zahraničních operací na území Kuvajtu a Iráku, v roce 2006 mise KFOR v Kosovu a v říjnu 2007 odjel do Afghánistánu (mise ISAF). Zde působil v sestavě britského uskupení TFH (Task Force Hilmand), v jedné z nejnebezpečnějších afghánských provincií. Tato mise se Jirkovi bohužel stala osudnou. V pondělí 17. března 2008 zaútočil v městečku Gerešk na hlídku, jejíž byl součástí, sebevražedný atentátník. Při mohutné explozi byl zabit Jirkův spolubojovník praporčík Milan Štěrba, dva dánští vojáci a čtyři Afghánci. Sám Jirka byl těžce zraněn. Bezprostřední lékařské prognózy mu tehdy nedávaly velkou šanci na přežití, ale Jirka opět dokázal, že je mimořádný bojovník. Přestože zůstal upoután na invalidní vozík, rval se po následujících sedm let s nepřízní osudu. A to i za pomoci svého pověstného, někdy opravdu, ale opravdu hodně černého humoru. Jirkův příběh bohužel nemá šťastný konec. I v jeho případě se ukázalo, že život často nebývá fér. Nad těžkou nemocí, která se náhle objevila, již Jirka bohužel nevyhrál. Dnes už tady s námi není ani Pepa Turek, náš společný kamarád, který mi před oněmi jedenácti lety tu smutnou zprávu o Jirkově odchodu sděloval. I jeho nám předčasně vzala stejná nemoc jako Jirku… Kluci, čest Vaší památce! Nikdy na Vás nezapomeneme!Kopírovat text

Screenshot není k dispozici