← PhDr. Eduard Stehlík

Za jedno z největších štěstí svého života považuji to, že jsem mohl potkávat stovky výjimečných mužů a žen, hrdinů, kteří v různých obdobích 20. století nasazovali život za svobodu naší země. S mnoha z nich jsem navázal přátelství, která mě zásadním způsobem ovlivnila a změnila můj život. Tato přátelství však bohužel mívala jeden bolestný moment. Protože byli tito hrdinové většinou o mnoho desetiletí starší než já, loučení navždy byla bohužel až příliš častá. Člověk si může tisíckrát říkat, že takový je život, že se dožili krásného věku, avšak i tyto ztráty bolí. A často opravdu moc... Tuto neděli 4. ledna 2026 let odešel navždy v požehnaném věku 101 let další z mých přátel, generál Miloslav Masopust, velký vlastenec a statečný muž, především však nesmírně laskavý a milý člověk. Narodil se 26. září 1924 v obci Český Straklov na Volyni, kde jeho tatínek působil jako učitel. Když začal být na jaře 1944 na Volyni budován 1. čs. armádní sbor v SSSR, Míla ani jeho tatínek nezaváhali a stali se jeho příslušníky. Míla byl po absolvování kursu pro velitele čet v Lucku zařazen k 1. rotě samostatného praporu samopalníků 1. čs. armádního sboru v SSSR. Právě s touto jednotkou se zúčastnil krvavých bojů na Dukle, v nichž byl 11. září 1944 raněn a následující dva měsíce strávil v nemocničním ošetřování. Po doléčení byl odeslán do sborové autoškoly, po jejímž úspěšném zakončení byl jako velitel dopravní čety přidělen k 5. dělostřeleckému pluku „Jaselskému“, s nímž se zúčastnil osvobozování Československa a dorazil s ním až do Prahy. Po skončení války byl Míla demobilizován a společně s tatínkem pracoval na zemědělské usedlosti v Mlékojedech u Litoměřic. Ne však dlouho. Rozhodl se totiž vrátit do uniformy a v říjnu 1946 se stal frekventantem Vojenské akademie v Hranicích, z níž byl v srpnu 1948 slavnostně vyřazen jako poručík dělostřelectva. Jeho následná vojenská kariéra, během které si doplnili i vysokoškolské vzdělání, byla prakticky celá spojena právě s dělostřelectvem a raketovým vojskem, u nichž působil až do konce roku 1980, kdy odešel do zálohy. S Mílou Masopustem mě na konci osmdesátých let seznámil generálmajor Oldřich Kvapil, další z významných osobností našeho zahraničního odboje na východní frontě, avšak více jsme spolu začali být v kontaktu především od počátku tohoto tisíciletí, kdy Míla působil jako místopředseda Československé obce legionářské. Velice intenzivní pak byla naše setkání zejména od jara 2014, kdy jsem se stal ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany a Míla byl jedním z mých „klientů“. Nutno říct, že patřil k těm, které člověk vždy rád viděl a trávil s nimi čas. O Mílově mimořádnosti svědčí i to, že se před deseti lety, tedy ve svých jedenadevadesáti (!) znovu oženil a se svou manželkou Helenkou se stali milou a neodmyslitelnou součástí všech akcí, které jsme pro válečné veterány připravovali. Odchodem posledních válečných veteránů 2. světové války, mezi které Míla patřil, se pomalu, ale jistě uzavírá, jedna z velkých kapitol našich národních dějin. Až zde již nebude žádný z nich, je na nás, abychom vypravovali jejich příběhy a zabránili tomu, aby se na ně a jejich hrdinství zapomnělo. My, kteří jsme je znali, nezapomínáme. Milý Mílo, čest Tvé památce!Kopírovat text

Screenshot není k dispozici