← PhDr. Eduard Stehlík

Před několika dny jsem doma v knihovně narazil na vzpomínkovou knihu generála Vladimíra Přikryla „Pokračujte v horách“ z roku 1947. Namátkou jsem se do ní začetl, když v tom jsem si uvědomil, že na počátku ledna 1944, tedy právě před dvaaosmdesáti lety, začala být v Jefremově budována speciální čs. vojenská jednotka – 2. čs. samostatná paradesantní brigáda v SSSR –, či zkráceně „parabrigáda“, jak jí její příslušníci říkali. Přestože šlo o jednotku mimořádnou a početně nemalou, troufám si tvrdit, že o ní naše veřejnost mnoho neví. Hovoří-li se totiž o čs. parašutistech za 2. světové války, většinou se lidem vybaví jména Josefa Gabčíka, Jana Kubiše, Adolfa Opálky či dalších příslušníků výsadků, připravovaných ve spolupráci s SOE (Special Operations Executive) ve Velké Británii. „Muži s padáky“, kteří za svobodu Československa bojovali na východní frontě, zůstávají neprávem v jejich stínu. Proto jsem se jim dnes rozhodl věnovat svůj příspěvek. Závěrem roku 1943 válka přešla do další fáze a vzhledem k vývoji na frontách začalo být jasné, že se k hranicím naší republiky jako první probijí svazky Rudé armády, čímž vzniknou příznivé podmínky k uskutečnění ozbrojeného protiněmeckého povstání. A právě tehdy vznikl plán vytvořit vyšší výsadkovou jednotku, jež by mohla v případě potřeby vyrazit domácímu odboji na pomoc. Základ parabrigády složené z 2 898 mužů (a dokonce i žen!) tvořili slovenští vojáci, kteří v roce 1943 přešli u Melitopolu hromadně na sovětskou stranu. Velitelský sbor, v jehož čele stanul plukovník Vladimír Přikryl, z velké části do SSSR dorazil z Velké Británie. Šlo o čs. důstojníky, kteří v letech 1941-1943 prošli kursy útočného boje ve Skotsku i paravýcvikem v Ringway a byli tak na plnění svých úkolů velice dobře připraveni. Ihned po vzniku brigády byl zahájen náročný výcvik sestávající nejen ze zvyšování fyzické odolnosti, ale také, a to především, z výsadkové přípravy, která vyvrcholila prvními seskoky z upoutaných balónů a letadel. Od března 1944 probíhala druhá etapa přípravy, jež byla zaměřena nejen na bojové seskoky padákem, ale i taktické výsadky organických jednotek. Protože vše probíhalo rychle a k plné spokojenosti nadřízených, mohla již konci dubna 1944 parabrigáda z rukou náčelníka Čs. vojenské mise v SSSR generála Heliodora Píky (popraveného komunisty 21. června 1949) převzít svůj bojový prapor. Následně se přesunula do Proskurova, kde pokračovala ve výcviku a očekávala své první bojové nasazení. Když 29. srpna 1944 vypuklo Slovenské národní povstání, chtěli příslušníci parabrigády pochopitelně co nejdříve vyrazit bojujícímu Slovensku na pomoc. Sovětské velení však rozhodlo jinak. Brigádu začlenilo do 67. střeleckého sboru Rudé armády a nasadilo ji jako úplně běžnou pěší jednotku do krvavých bojů o přístupy k Dukelskému průsmyku v prostoru Szanoku. Teprve později byla z fronty stažena, přesunuta do Krosna a letecky přepravena na střední Slovensko. Zde byli její příslušníci nasazováni na nejvíce ohrožené úseky. Útočícím německým jednotkám se tak velice úspěšně postavili u Hronské Dúbravy i jižně od Zvolena. Frontu na některých úsecích sice parabrigáda načas stabilizovala, avšak na zvrácení nepříznivého vývoje situace na bojišti její síly pochopitelně nestačily. Přesto statečně bojovala až do úplně posledních dnů organizovaného odporu a 28. října 1944 přešla v prostoru Donoval na partyzánský způsob boje. V masivu Nízkých Tater poté pokračovala v mimořádně těžkých podmínkách v boji s nepřítelem až do února 1945, kdy se spojila s jednotkami Rudé armády a po soustředění v Kežmarku byla reorganizována a začleněna do 1. čs. armádního sboru v SSSR. Tentokrát však již jako pěší jednotka. Její úspěchy dosažené proti výborně vyzbrojenému, zkušenému a mnohem silnějšímu protivníkovi představují bezesporu jednu z nejvýznamnějších kapitol v dějinách našeho výsadkového vojska. Po skončení 2. světové války zůstali někteří příslušníci parabrigády i nadále v armádě, jiní demobilizovali a vrátili se ke svým rodinám. Osudy mnoha z nich se však v následujících letech odvíjely velice tragicky. Jedním z nich byl i sám velitel brigády generál Vladimír Přikryl. V dubnu 1949 byl komunisty zatčen, krutě mučen a na základě smyšlených obvinění odsouzen k devíti letům a pěti měsícům odnětí svobody. Zpět ke své rodině se vrátil v srpnu 1953 s podlomeným zdravím a až do konce života byl vystaven ústrkům a systematickému šikanování. Bohužel nebyl sám…Kopírovat text

Screenshot není k dispozici