← PhDr. Eduard Stehlík

Možná, že se někdo z vás v těchto dnech zastavil u Šámalovy chaty na Nové Louce v Jizerských horách. Vždy, když tam jsem, kladu si v duchu otázku, kolik z přítomných tuší, po kom je tento bývalý panský dům majitelů sklárny, jenž Clam-Gallasové přestavěli na lovecký zámeček, pojmenován a jak tragické i dramatické osudy jedné rodiny se k němu pojí. Odpověď je přitom možné nalézt jen pár desítek metrů od chaty, kde stojí pomník věnovaný JUDr. Přemyslu Šámalovi. Muži, jehož jméno „Šámalka“ nese, protože zde v meziválečném období často pobýval. A nebyl to host ledajaký. Od 11. února 1919 až do 30. listopadu 1938, tedy prakticky po celou dobu trvání první republiky, totiž zastával úřad kancléře našich dvou prvních prezidentů – Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše. Mimoto se za 1. světové války zapojil v čele tzv. Maffie do odboje proti Rakousku-Uhersku a podílel se tak na vzniku samostatného Československa. Své hrdinství však Přemysl Šámal prokázal i v letech nacistické okupace, kdy stanul v čele odbojové organizace Politické ústředí. A právě v souvislosti s touto svou činností byl 26. ledna 1940 zatčen gestapem a po čtyřměsíčním věznění v Praze odeslán do Berlína, kde měl stanout před smutně proslulým Volksgerichtem. Ten by nad ním za „vlastizradu“ s největší pravděpodobností vynesl rozsudek smrti. K tomu však nikdy nedošlo. Statečný český vlastenec a demokrat Přemysl Šámal totiž následkům prodělaných útrap v neděli 9. března 1941 podlehl. Jeho smrt však německým okupantům nestačila. V době stanného práva vyhlášeného po atentátu na Reinharda Heydricha zatkli 5. června 1942 i kancléřova syna, profesora RNDr. Jaromíra Šámala, a ještě téhož dne ho zavraždili na střelnici v Praze-Kobylisích. O pět dní později si gestapo přišlo i pro Jaromírovu manželku Miladu, kterou přes terezínskou Malou pevnost odeslali do Osvětimi s poznámkou „návrat nežádoucí“. Jejich děti, devítiletý Jiřík a pětiletá Alenka, byly připojeny k transportu dětí z Lidic a společně s nimi převezeny do tábora Rasového a přesídlovacího úřadu v Lodži. Na rozdíl od naprosté většiny lidických dětí, na něž v červenci 1942 čekala smrt v plynových autech, měli sourozenci Šámalovi obrovské štěstí. Jako „rasově vhodní“, byli totiž vybráni k poněmčení. Šťastnou shodou okolností se navíc dostali do rodiny manželů Georga a Elisabeth Weissových ve Weinheimu u Heidelbergu, kteří nejenže dětem poskytli vzornou péči, ale také s velkým osobním rizikem informovali jejich prarodiče v protektorátu, že jsou děti v pořádku. Ty se tak po skončení války šťastně shledaly se svou maminkou, která tři roky trvající utrpení v nacistických koncentračních táborech přežila a v červnu 1945 se vrátila z Německa domů. Moc bych si přál, aby ti, kdo zavítají k Šámalově chatě nad Bedřichovem, věděli, čí jméno toto oblíbené turistické místo nese a aby si nejen zde vzpomněli na Přemysla Šámala a jeho syna Jaromíra, kteří pro tuto zemi přinesli oběť nejvyšší. Zároveň si je myslím důležité připomínat to, co svým dětem po válce kladla na srdce Milada Šámalová: „Nikdy neposuzujte lidi podle jejich národnosti! Hranice nevede mezi národy – ta leží mezi dobrými a špatnými lidmi.“Kopírovat text

Screenshot není k dispozici