← PhDr. Eduard Stehlík

Hranice mezi hrdinstvím, selháním, či dokonce zradou bývá často velice tenká a nikdo z nás netuší, jak se zachováme, až přijde „ta chvíle, ten okamžik“. Obrazně řečeno netušíme, zda v takové situaci budeme Janem Kubišem, anebo se staneme Karlem Čurdou. Snad nejintenzivněji jsem si to uvědomil 18. června 1983. Seděl jsem tehdy v restauraci na Letné s přáteli a několika bývalými čs. parašutisty, kteří za 2. světové války seskočili na území okupované vlasti. Jen nedlouho předtím jsme položením květin u chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici uctili památku jejich kamarádů, kteří zde o jedenačtyřicet let dříve padli v nerovném boji s německou přesilou. Teď jsme seděli u stolků pod kaštany a povídali si. A právě tehdy někdo, myslím, že to byl Jaroslav Klemeš z výsadku PLATINUM-PEWTER, položil na stůl několik zažloutlých fotografií pořízených za války ve Velké Británii. Na jedné z nich mě na první pohled upoutal mladý svobodník s vlnitými vlasy a padáčkem na pravém rameni battledressu. Díval se přímo do objektivu fotoaparátu a na tváři mu hrál sebevědomý, možná až trochu rozpustilý úsměv. Zeptal jsem se, kdo to je. Dodnes bezpečně vím, že mi odpověděl Čestmír Šikola z výsadku CLAY: „Viliam Gerik, to byl náš kamarád.“ Zamrazilo mě. Na rozdíl od tváře jsem to jméno velice dobře znal. V literatuře věnované heydrichiádě bylo vyslovováno současně s jiným jménem, které bylo a je vnímáno jako synonymum podlé zrady – jménem Karla Čurdy. Přiznám se, že se mi v tu chvíli nedařilo spojit obličej onoho usměvavého mladíka se zrádcem zasluhujícím opovržení. A ten zvláštní pocit mě nikdy neopustil a neopouští ani dnes, když na tu fotografii pohlédnu (záměrně jsem ji také použil v úvodu tohoto svého příspěvku). A tak přesto, že zde většinou přibližuji životy neznámých hrdinů, rozhodl jsem se psát o Viliamu Gerikovi – muži, který selhal. A to nejen proto, že právě dnes uplynulo od jeho narození dlouhých 105 let. Narodil se 28. prosince 1920 v obci Slovenský Meder (dnes Palárikovo) na jihozápadním Slovensku. Po skončení základní školní docházky absolvoval dvouletou obchodní pokračovací školu v Bratislavě, a když se po tzv. Vídeňské arbitráži ocitla v listopadu 1938 jeho rodná ves v záboru a stala se součástí horthyovského Maďarska, našel si místo číšníka v hotelu Luxor v Bratislavě. Ne však nadlouho. Postupem času v něm uzrálo rozhodnutí odejít za hranice a bojovat se zbraní v ruce za svobodu Československé republiky. Přes Maďarsko, Jugoslávii, Turecko a Sýrii dorazil Viliam Gerik 18. prosince 1939 do jihofrancouzského Agde, kde byl zařazen jako dobrovolník čs. zahraniční armády a zařazen k 8. rotě 1. pěšího pluku. Vzhledem k tomu, že měl technické nadání a od mládí se zajímal nejen o fotografování, ale i o elektrotechniku a radiotelegrafii, byl v lednu 1940 vyslán do poddůstojnické školy se zaměřením na spojovací výcvik. Po jejím absolvování byl zařazen ke 2. pěšímu pluku, s nímž se v červnu 1940 zúčastnil bojů na západní frontě s německou armádou. Po kapitulaci Francie odplul spolu s ostatními 27. června 1940 z jihofrancouzského Sète do Velké Británie, kde byl po vzniku 1. čs. smíšené brigády zařazen ke spojovací četě 2. praporu. Když se v létě 1941 rozeběhl výběr vhodných adeptů k absolvování speciálního výcviku a následného vyslání do okupované vlasti, nemohli ti, kdo ho prováděli, Viliama Gerika přehlédnout. Byl vynikajícím radiotelegrafistou, měl perfektní fyzickou kondici, byl hbitý, mrštný a jeho nadřízení ho hodnotili v superlativech. Jeho drobná postava, nízký věk a sympatický zevnějšek ho navíc činily nenápadným, což bylo pro jeho budoucí nasazení velkou výhodou. Na konci října 1941 byl proto odeslán do Skotska, kde na tamní Special Training School (STS) 25 absolvoval kurs útočného boje, na nějž ve dnech 20. až 28. listopadu 1941 navázal úspěšně zvládnutý parakurs na STS 51 v Ringway u Manchesteru. Na počátku prosince 1941 byl Viliam Gerik přidělen na „československou“ STS 2 v Bellasis u Dorkingu, kde prošel dalším výcvikem, nyní již pod vedením našich instruktorů. Vzhledem ke svým dosavadním mimořádným výsledkům v radiotelegrafii, absolvoval od konce ledna do půlky března 1942 kurs u Vojenské rádiové ústředny (VRÚ) ve Woldinghamu, kde byl dokonce vzhledem ke svým schopnostem zařazen i do „ostrého“ provozu. Jak dokazuje dochovaný staniční deník, osobně přijal 54 depeší z okupované vlasti a dvě desítky jich odeslal. V předposledním březnovém týdnu roku 1942 absolvoval Viliam Gerik v Londýně intenzivní šifrantský kurs a vzápětí ho čekalo vyslání do akce. Spolu s nadporučíkem Oldřichem Pechalem a rotmistrem Arnoštem Mikšem byl zařazen do výsadku ZINC, který seskočil do okupované vlasti v noci z 27. na 28. března 1942. Bohužel ne na východní Moravě, jak bylo plánováno, ale až u slovenské obce Gbely. Tato skutečnost zásadním způsobem ovlivnila osudy všech tří parašutistů. Oldřich Pechal byl při přechodu hranic zadržen německými celníky, které se mu sice podařilo zlikvidovat, avšak v kapse jednoho z nich zůstala jeho falešná občanská legitimace. Právě kvůli ní byla záhy poté zjištěna jeho pravá totožnost a gestapo po něm zahájilo intenzivní pátrání. I proto se rozhodl své dva spolubojovníky odeslat samostatně do Prahy, aby tam navázali spojení s domácím odbojem. Viliam Gerik dorazil do hlavního města 2. dubna 1942. Ocitl se v neznámém prostředí a bohužel záhy zjistil, že není očekáván s otevřenou náručí. Adresy, které měl k dispozici, se ukázaly být nepoužitelné. Lidé, na které se měl obrátit, byli buď již zatčeni, anebo mu ze strachu odmítli poskytnout pomoc. Hromadné vraždění a zatýkání spojené s nástupem Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora bylo stále ještě příliš živé. Mladý muž, nehovořící navíc dokonale česky, nevzbuzoval důvěru. Po několikerém odmítnutí začal být Gerik zoufalý. Neměl kam jít a měl hlad. Disponoval sice velkou částkou v protektorátních korunách i německých markách, avšak bez potravinových lístků si nemohl koupit vůbec nic. Psychicky i fyzicky vyčerpaný se nakonec rozhodl učinit krok, kterým překročil osudný Rubikon a v odpoledních hodinách 4. dubna 1942 přihlásil na pražském policejním ředitelství. Zde prozradil svou totožnost, uvedl, že je parašutista, který seskočil z britského letounu a požádal jako Slovák o repatriaci domů. Záhy se mělo ukázat, jak je tento jeho plán naivní. Obratem byl totiž předán pražské řídící úřadovně gestapa, pro níž představoval mimořádně cenný úlovek. I proto byl namísto standardně používaného brutálního násilí vyslýchán za pomoci psychologických metod, které bohužel slavily úspěch. Gestapu totiž vyzradil cenné informace nejen o svém výcviku ve Velké Británii a o poměrech v čs. zahraniční armádě, ale i o parašutistech ze svého výsadku a o paraskupině OUT DISTANCE (nadporučík Adolf Opálka, rotný Karel Čurda a desátník aspirant Ivan Kolařík), jež byla vysazena ze stejného letounu jako ZINC. Brzy poté gestapo Viliama Gerika využilo právě při identifikacích Ivana Kolaříka, který se otrávil 1. dubna 1942 ve Vizovicích, stejně jako jeho spolubojovníka Arnošta Mikše, jenž byl těžce raněn při přestřelce s protektorátním četnictvem 30. dubna 1942 v Požárech na Křivoklátsku a následně si vzal život. Gestapu pomohl i při určování totožnosti sedmi parašutistů, kteří padli 18. června 1942 v Resslově ulici v Praze a asistoval rovněž při výslechu těžce raněného parašutisty Františka Vrbky z výsadku BRONSE, jehož letoun byl sestřelen v noci ze 14. na 15. března 1943 u Mnichova. Kromě toho se gestapo snažilo Viliama Gerika opakovaně nasadit k prověření podezřelých adres, na nichž by se mohli ukrývat další parašutisté, avšak tyto úkoly plnil s viditelnou nechutí a způsobem, při kterém se prakticky ihned dekonspiroval, takže nedosáhl žádných hmatatelných výsledků. V té době začal dokonce připravovat plán na odpoutání od gestapa a útěk do Švýcarska, odtud jak doufal, by se mohl dostat zpět do Velké Británie. Gestapo mu však již tou dobou přestávalo věřit a rozhodlo se jeho spolehlivost prověřit za pomoci několika svých konfidentů. Jednomu z nich – mimořádně nebezpečnému Augustinu Přeučilovi – se Gerik bohužel se svým plánem svěřil. Bezprostředně poté byl 6. dubna 1943 zatčen a odeslán do koncentračního tábora Dachau. Zde se 29. dubna 1945 šťastnou shodou náhod dožil osvobození americkou armádou. Jakmile se Viliamu Gerikovi podařilo vrátit z Německa do Prahy, přihlásil se již 24. května 1945 na Ministerstvu národní obrany u svého bývalého nadřízeného z Velké Británie plukovníka Karla Palečka. Ten však již o Gerikově selhání věděl, a nechal ho zatknout. Vězněn byl v hradčanském Domečku, odkud se mu podařilo 11. června 1945 uprchnout a zamířil za svými kamarády z Československé samostatné obrněné brigády, kterým se chtěl pokusit vše vysvětlit. Byl však opět zatčen, převezen do Prahy a postaven před Mimořádný lidový soud, který jeho případ spojil do jedné kauzy s bývalým příslušníkem paraskupiny OUT DISTANCE Karlem Čurdou. Soud nevzal v potaz žádné polehčující okolnosti a odsoudil Viliama Gerika ke stejnému trestu jako Karla Čurdu, tedy k trestu absolutnímu, přestože velikost jejich viny byla nesouměřitelná. Oběšen byl 29. dubna 1947 v 11 hodin 45 minut. Před popravou se choval naprosto klidně a statečně. Kata se dokonce těsně před vykonáním rozsudku zeptal, zda má tam nahoře od něj někoho pozdravovat. Jeho ostatky nebyly rodině vydány a skončily v neoznačeném hrobě na ďáblickém hřbitově. Bylo mu pouhých šestadvacet let.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici