← PhDr. Eduard Stehlík

Karel Čapek a atentát na Heydricha. Co mají společného? A je zde vůbec možná nějaká souvislost? A pokud ano, tedy jaká? Kdy jindy hledat na tyto otázky odpověď, než 25. prosince. Právě v tento den před dlouhými sedmaosmdesáti lety totiž Karel Čapek navždy opustil tento svět. Díla tohoto mimořádného autora, jednoho z největších českých spisovatelů, mě provázela již od raného dětství. Nejdříve to byla jeho Dášeňka čili život štěněte a Devatero pohádek, později přišly na řadu Povídky z první a druhé kapsy i tehdy zakázané Hovory s TGM. Když jsem se však snažil vybavit, kdy jsem o Karlu Čapkovi slyšel vůbec poprvé, byla to vedle jeho mimořádných knih zmínka mé třídní učitelky na základní škole, že „Karel Čapek zemřel na Mnichov“. Jako malý, asi osmiletý chlapec jsem si tehdy říkal, co že je to ten Mnichov za strašnou nemoc, když na ni může člověk zemřít v pouhých osmačtyřiceti letech. Tehdy jsem pochopitelně nemohl tušit, že se onen Mnichov a události roku 1938 jednou stanou předmětem mého odborného zájmu a že budu Karla Čapka obdivovat nejen jako vynikajícího spisovatele, ale též jako statečného muže, jenž svými díly burcoval naši i světovou veřejnost na obranu Československa v době, kdy se ocitlo ve smrtelném ohrožení ze strany hitlerovského Německa. Ať již to byla jeho Válka s mloky, Matka, či Bílá nemoc, kterou jsem poprvé viděl v nezapomenutelném filmovém zpracování se Zdeňkem Štěpánkem a Hugo Haasem v hlavních rolích. Ve zpracování, které jistě mnozí z vás znají a z něhož i dnes mrazí. Karel Čapek opustil tento svět nedlouho po podpisu osudné mnichovské dohody, v době, kdy se nejen Evropa, ale i česká společnost ocitla v hluboké krizi. Nejen v krizi bezpečnostní, ale také morální. V době, kdy on sám musel čelit nenávistným útokům lidí, kteří mu po stránce odborné, umělecké a již vůbec ne lidské, nesahali ani po kotníky. Tehdy jsem si nedovedl představit, jací lidé to mohli být. Dnes už to dobře vím. Úplně stejní totiž kolem nás žijí i dnes… Necelé tři měsíce po smrti Karla Čapka přišla okupace Československa a zánik první republiky. Nedlouho poté začali za hranice odcházet tisíce mladých mužů rozhodnutých „smrtelnou nemoc Mnichov“ vyléčit a bojovat za svobodné, demokratické Československo. Někteří z nich si s sebou na dalekou pouť do neznáma brali právě Čapkovy knížky. Jako vzpomínku na domov, vlast i rodný jazyk. Už je to mnoho let, co jsem v Imperiálním válečném muzeu v Londýně znenadání spatřil jednu z Čapkových knih. Byly to Anglické listy vydané ve třicátých letech 20. století londýnským nakladatelstvím Geoffrey Bles. Stál jsem tam a bez hnutí na ni zíral. Ta kniha byla naprosto výjimečná! Na její první straně bylo totiž vepsáno věnování čs. vojáků, budoucích parašutistů, oblíbenému poručíkovi Ernestu Van Maurikovi, který je ve Skotsku jako instruktor SOE (Special Operations Executive) připravoval na jejich nebezpečné poslání. Ovládl mě tehdy velice zvláštní pocit. Pod věnováním byly totiž připojeny podpisy. Hned jako první se podepsal Jan Kubiš – vykonavatel ortelu nad vrahem českého národa Reinhardem Heydrichem. Následovali Arnošt Mikš, Josef Bublík, Jan Hrubý, Ivan Kolařík, Bohuslav Kouba, Jindřich Čoupek... Co jméno, to legenda. Nikdo z nich se konce války nedožil. Všichni položili své životy za svobodu této republiky. Jan Kubiš navíc Heydrichovou likvidací zcela zásadním způsobem přispěl k odvolání podpisů Velké Británie a Francie pod hanebnou mnichovskou dohodou. Vyléčil tak „nemoc Mnichov“, která o čtyři roky dříve stála za smrtí Karla Čapka. Pomyslný kruh se tím uzavřel…Kopírovat text

Screenshot není k dispozici