← PhDr. Eduard Stehlík

Již zítra večer usedneme se svými nejbližšími ke štědrovečernímu stolu. A mě se, jako již tolikrát předtím vybaví tato fotografie. Krásná mladá žena s dítětem na klíně sedí u stolu, na kterém stojí malý vánoční stromek. Ona i děcko se upřeně dívají na portrét muže v uniformě. Rodina, která je sice pohromadě, avšak jen jako. Jeden její člen u stolu chybí… Asi každý, kdo tento snímek spatří, si pomyslí, že vznikl za války, nebo krátce po ní. Muž, voják, padl a žena s dítětem zůstala sama. Z druhé strany fotografie je však stručný nápis „Vánoce 1949“. Tady si musí každý uvědomit, že zde cosi nehraje. Dítěti na snímku není ještě ani rok, a tak není možné, aby jeho otec přišel o život za 2. světové války. Záhada mizí, pokud známe jméno důstojníka na snímku: Rudolf Pernický. Válečný hrdina, legenda čs. výsadkových jednotek, muž, kterému jsem věnoval svůj předcházející příspěvek. Za 2. světové války prošel Polskem i Francií a po dva roky působil jako instruktor našich parašutistů ve Velké Británii. Nakonec seskočil 21. prosince 1944 jako velitel paraskupiny TUNGSTEN do nacisty okupované vlasti a ve spolupráci s odbojovou organizací Rada tří úspěšně bojoval proti Němcům až konce války. Poté vystudoval Vysokou školu válečnou a v září 1947 se oženil se svou přítelkyní Kamilou Poláčkovou. Podle všech předpokladů ho měla očekávat oslnivá kariéra. Opak byl však pravdou. V listopadu 1948 byl zatčen a v březnu 1949 v komunisty zinscenovaném procesu odsouzen k 20 letům odnětí svobody. Jen s velkým štěstím tehdy neskončil na popravišti jako jeho přítel a spolubojovník major Jaromír Nechanský, kterého komunisti v červnu 1950 oběsili. Po letech na tu děsivou dobu Rudolf Pernický vzpomínal: „Se vším se musíte vyrovnat. Ale někdy je to až k nepřežití. Půl roku po zatčení se mi narodil syn. Víte, jak mě bylo, když ho poprvé přivezli na Bory? Jak jsem ho křtil potokem slz? To těžko někdo pochopí. Rok i déle jsem nesměl mít návštěvu, a když za mnou moji blízcí přijeli, probíhala za sítí. To byly strašné roky. Viděl jsem syna, pozoroval jsem, jak roste a má svůj svět, kterému nerozumím. Naštěstí zde byla Kamila, o kterou jsem se mohl i v těch nejsložitějších chvílích opřít.“ Ve vězení nakonec Rudolf Pernický strávil dlouhých jedenáct a půl roku. Jedenáct let bylo jeho místo u štědrovečerního stolu prázdné. Jedenáct let nemohl svého syna obejmout, pohladit. Jedenáct let! Dovede si to někdo z nás vůbec představit? I v těchto dnech není pro mnoho rodin přítomnost jejich nejbližších u štědrovečerního stolu z nejrůznějších příčin samozřejmostí. Nezapomínejme na to a važme si toho, pokud takovou možnost máme.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici