← PhDr. Eduard Stehlík

Pokud se vysloví jméno Jana Kubiše, automaticky se nám vybaví i jméno jeho nerozlučného přítele Josefa Gabčíka, s nímž tvořil paraskupinu ANTHROPOID. Jen hrstka zasvěcených však ví, že Jan Kubiš měl ve Velké Británii ještě jednoho blízkého kamaráda – Václava Málka. A protože ten upadl nezaslouženě do zapomnění, rozhodl jsem se svůj dnešní příspěvek, věnovat právě jemu. Václav Málek se narodil 25. srpna 1909 v obci Příseka u Jihlavy jako druhorozený syn místního zemědělského dělníka Josefa Málka a jeho manželky Anny, rozené Šollerové. Po absolvování základní školní docházky se vyučil obuvnickému řemeslu u Antonína Kružíka v Brtnici a na konci roku 1927 nastoupil jako tovaryš k firmě František Novotný v Okříškách u Třebíče, u níž byl zaměstnán nepřetržitě až do konce září 1929. Poté ho čekala povinná vojenská prezenční služba, kterou prodělal daleko od domova. Zařazen byl totiž k horskému praporu 11 v Bardějově na Slovensku. Během půldruhého roku stráveného v uniformě, zvládl kromě základních vojenských dovedností i náročný horský výcvik, a to včetně výcviku horolezeckého a stal se i velice dobrým lyžařem. Na počátku dubna 1931 se Václav Málek vrátil zpět do civilního života a pracoval jako obuvnický dělník u několika firem na Vysočině a poté i v hlavním městě republiky. Radikálně se zhoršující mezinárodně-politická situace Československa však zasáhla i do jeho života. Nejprve byl v květnu 1938 v souvislosti s vyhlášenou ostrahou hranic povolán k mimořádnému vojenskému cvičení, během kterého byl nasazen na Karlovarsku jako příslušník vojenských posilových jednotek. Do uniformy se však opět vrátil i v polovině srpna 1938, kdy byl nasazen k ochraně státních hranic v severozápadních Čechách. V tomto svém přidělení prožil tragické události podzimu 1938, tedy jak podepsání osudné mnichovské dohody, tak i následnou kapitulaci bez boje. Ani po odstoupení pohraničních území nacistickému Německu však nebyl propuštěn do zálohy, ale naopak odeslán na jižní Slovensko, kde tehdy hrozil konflikt s maďarskou armádou. Zpět ke svému civilnímu povolání se Václav Málek vrátil teprve na konci března 1939. To však již v protektorátu Čechy a Morava. Se vzniklou situací se jako velký český vlastenec odmítl smířit, a dokonce napsal několik článků do novin, v nichž stávající situaci tvrdě odsoudil. Tato jeho aktivita mu vynesla zatčení a 21. června 1939 odsouzení k šestiměsíčnímu trestu zařazení do pracovního tábora u města Stargard v Pomořanech, který si také skutečně odpykal. Bezprostředně po návratu do protektorátu odešel ilegálně přes Slovensko, Maďarsko, Balkán a Sýrii do Francie, kde se přihlásil jako dobrovolník do čs. zahraniční armády. V jihofrancouzském Agde byl Václav Málek 30. března 1940 prezentován ke službě u 1. čs. divize a zařazen k jejímu 1. pěšímu pluku. S touto jednotkou se na jaře 1940 zúčastnil bojů s německou armádou na západní frontě a za prokázané hrdinství byl vyznamenán Čs. vojenskou medailí Za chrabrost a povýšen do hodnosti četaře (pravděpodobně právě v souvislosti s francouzským tažením byl navíc v roce 1941 dodatečně dekorován i Československým válečným křížem 1939). Po porážce Francie v červnu 1940 byl Václav Málek společně s dalšími příslušníky tzv. divizní pěchoty evakuován do Velké Británie. Zde byl v srpnu 1940 po vzniku 1. čs. smíšené brigády zařazen k jejímu 1. pěšímu praporu dislokovanému v Moreton Paddox a ustanoven velitelem čety 3. roty. Právě v té době se také spřátelil se svým krajanem Janem Kubišem z Dolních Vilémovic, jenž ve svém deníku výslovně zmiňuje jako své nejbližší přátele Josefa Gabčíka z Poluvsie u Žiliny a Václava Málka z Okříšek. Poté, co byl koncem roku 1940 mezi Čechoslováky zahájen výběr vhodných adeptů pro výsadkové operace na území okupované vlasti, nemohl Václav Málek uniknout pozornosti těch, kdo ho prováděli. Velký vlastenec s vynikající fyzickou kondicí, inteligentní, se schopností se rychle a samostatně rozhodovat, byl ideálním předobrazem budoucího parašutisty. Není proto divu, že se ocitl mezi prvními osmi našimi vojáky, kteří měli být ke plnění těchto nebezpečných úkolů vycvičeni. V termínu od 17. července do 7. srpna 1941 absolvoval na STS 25 (Special Training School) ve Skotsku extrémně náročný kurs útočného boje a na něj bezprostředně navazující parakurs na STS 51 v Ringway u Manchesteru. Své již tak mimořádné znalosti si Václav Málek dále prohloubil absolvováním kursu britských Commandos, jenž úspěšně zakončil 10. března 1942. Proč však nakonec nebyl do operace vyslán, zůstává otázkou. Svou roli mohla sehrát skutečnost, že gestapo mezitím zásadním způsobem zasáhlo do života jeho nejbližších v okupované vlasti. V létě 1942 byli totiž zatčeni jeho rodiče, oba bratři, a též i Václavovi bratranci Milan Krejčí a František Křenek, kteří dokonce v německém koncentračním táboře zahynuli. Poté, co bylo od jeho vysazení do okupovaného Československa upuštěno, prošel Václav Málek výcvikem, jenž ho měl připravit na službu u tankových jednotek. Tato skutečnost souvisela s tím, že se chystala reorganizace 1. čs. samostatné brigády ve Velké Británii na Československou samostatnou obrněnou brigádu. A právě s ní byl v září 1944 přepraven do Francie a zúčastnil se zde až do konce 2. světové války obléhání přístavu Dunkerque, který Němci přeměnili v tvrdě bráněnou pevnost. Vzhledem k jeho schopnostem jistě nikoho nepřekvapí, že byl jedním z účastníků památného útoku z 28. října 1944 na německé pozice, který Čechoslováci připravili jako speciální formu oslavy státního svátku ČSR. Právě v souvislosti s touto úspěšnou bojovou akcí obdržel Václav Málek svůj druhý Československý válečný kříž 1939. V květnu 1945 dorazil Václav Málek společně se svou jednotkou do osvobozeného Československa a na konci roku 1945 byl na vlastní žádost přeložen do zálohy a vrátil se do civilního života. Svůj podíl na tomto jeho rozhodnutí měla bezpochyby složitá rodinná situace. Dne 26. září 1945 zemřela na následky věznění jeho maminka a ani zdravotní stav otce a mladšího bratra Františka nebyl po letech strávených v nacistickém vězení uspokojivý a vyžadoval stálou péči. Ani ta bohužel nepomohla a tatínek Václava Málka 25. září 1947 rovněž odešel na věčnost. Mladšího bratra Františka se naštěstí podařilo odeslat do sanatoria ve Švýcarsku, kde mu poskytnutá lékařská péče bezpochyby zachránila život. Opuštěním armády sice Václav Málek svlékl vojenskou uniformu, avšak záhy ji nahradila uniforma lesnická. Od ledna 1946 totiž začal pracovat jako zřízenec u vojenské lesní správy v Lázních Kynžvart a v letech 1946-1947 navíc absolvoval jednoroční zkrácenou lesnickou školu v Táboře. Nedlouho poté (ještě v roce 1947) byl dekretem prezidenta republiky mimořádně povýšen do hodnosti kapitána tankového vojska v záloze. To však bylo bohužel poslední ocenění, kterého se mu ze strany země, za jejíž svobodu nasazoval život, dostalo. Brzy poté přišel únor 1948 a s ním nástup komunistů k moci. A to, že někdo bojoval proti německým nacistům na západní frontě, se pojednou stalo smrtelným hříchem. Jako „politicky nespolehlivý“ byl Václav Málek již 15. srpna 1950 ze služby u Vojenských lesů propuštěn. Podařilo se mu sice nalézt místo brigádníka u státních lesů v Mariánských Lázních, avšak již o několik týdnů později byl nuceně nasazen jako horník do dolů na Ostravsku, kde působil nepřetržitě až do konce července 1952. Poté pracoval na nejrůznějších místech jako pomocný dělník až do odchodu do starobního důchodu. Životní pouť Václava Málka, nositele dvou Československých válečných křížů 1939, Čs. vojenské medaile Za chrabrost, Čs. vojenské medaile Za zásluhy II. stupně, Čs. vojenské pamětní medaile (se štítky F a VB) a dalších šesti spojeneckých vyznamenání, se definitivně uzavřela 6. dubna 1987 v Okříškách. Změny společenských poměrů u nás se tak bohužel nedočkal. Jistě by mu však udělalo radost, že na něj v obci, v níž prožil velkou část svého života, nezapomínají. Svědčí o tom skutečnost, že mu zde 24. srpna 2022 odhalili pamětní desku, která bude jeho památku navždy připomínat.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici