← PhDr. Eduard Stehlík

Zazní-li jméno Liběna Rochová, většina lidí u nás si okamžitě vybaví díla této mimořádné módní návrhářky. Já jako vojenský historik to mám jiné. V mém případě namísto módních kolekcí, které jí získaly proslulost nejen u nás, ale i daleko za hranicemi České republiky, před sebou vidím tvář jejího dědečka – válečného hrdiny brigádního generála Ing. Bohuslava Závady, zavražděného německými nacisty. Proto jistě nikoho nepřekvapí, že když jsme se letos s paní profesorkou Rochovou poprvé osobně sešli, velká část našeho povídání byla věnována právě jemu. Muži, kterého sice osobně nikdy nepoznala, ale přesto svou nezlomností a hrdinstvím významně ovlivnil celý její život. Bohuslav Závada spatřil světlo světa 17. ledna 1890 v Býškovicích u Bystřice pod Hostýnem jako nejstarší syn učitele Josefa Závady a jeho manželky Josefy, rozené Koutné. Rodina se později přestěhovala do vsi Dobrotice (dnes součást Holešova), aby děti mohly navštěvovat holešovskou reálku. Tu Bohuslav absolvoval s vynikajícím prospěchem v červnu 1907 a poté se stal posluchačem České techniky v Brně, na níž studoval obor stavební inženýrství. V červnu 1913 nastoupil jako jednoroční dobrovolník tehdy povinnou vojenskou službu u c. a k. zeměbraneckého pěšího pluku 14 v Brně, avšak po roce stráveném ve vojenském suknu se zpátky do civilního života vrátit nemohl. Vypukla totiž 1. světová válka a on byl se svým útvarem odeslán na ruskou frontu, kde na jaře 1915 padl do ruského zajetí. V něm se přihlásil do čs. legií a již v červnu 1916 byl vyslán jako emisar do zajateckých táborů, kde informoval tam držené Čechy a Slováky o vzniku čs. zahraničního vojska a získával je pro vstup do legií. Na podzim 1917 byl jako zástupce důstojnického sboru 2. čs. střelecké divize zvolen do odbočky Československé národní rady v Rusku a stal se členem jejího Vojenského odboru. Domů do Československa se Bohuslav Závada vrátil po dvou letech bojů s bolševiky teprve v říjnu 1920. Drobnou perličkou z té doby je skutečnost, že krátce po příjezdu navštívil svou mateřskou holešovskou reálku a věnoval jí sbírku tropických motýlů, kterou speciálně pro ni zakoupil v Singapuru, přes nějž plul s 35. lodním transportem na lodi „President Grant“ zpátky do Evropy. Přestože Bohuslav Závada původně zvažoval, že se vrátí zpět ke své civilní profesi, nakonec ho přátelé přesvědčili, aby zůstal v armádě natrvalo. Jako schopný a inteligentní důstojník s velkým všeobecným rozhledem působil zpočátku v Kanceláři legií na Ministerstvu národní obrany v Praze a současně úspěšně dokončil svá vysokoškolská studia přerušená válkou. Ryze úřednická práce ho však neuspokojovala. Chtěl být raději opět mezi vojáky. Jeho přání bylo vyslyšeno v létě 1926, kdy se stal velitelem II. praporu pěšího pluku 27 dislokovaného v Břeclavi. Po dvou letech strávených na jihu Moravy, zamířil do východních Čech, kde převzal funkci zástupce velitele pěšího pluku 30 ve Vysokém Mýtě. Právě s tímto útvarem a vysokomýtskou posádkou spojil celý zbytek své vojenské kariéry v prvorepublikové armádě. Zde se také v prosinci 1929 dočkal povýšení do plukovnické hodnosti a v říjnu 1931 jmenování velitelem pluku. Ještě předtím se však Bohuslav Závada do dějin pluku zapsal nesmazatelným písmem. Jako velký milovník literatury (byl dokonce literárně činný a psal básně) udržoval kontakty s řadou významných českých spisovatelů. Nechyběl mezi nimi ani Alois Jirásek, jehož historické romány za 1. světové války zásadním způsobem ovlivnily život čs. legií v Rusku a jejich vojenské tradice. Se spisovatelem navázal úzké osobní přátelství, a právě jeho přičiněním obdržel v květnu 1929 rozhodnutím prezidenta T. G. Masaryka vysokomýtský pluk čestné pojmenování „Aloise Jiráska“. Ve druhé polovině 30. let, v době narůstajícího ohrožení republiky ze strany nacistického Německa, se Bohuslav Závada plně zapojil do obranných příprav. Díky jeho velkému osobnímu nasazení byl jeho pluk nejen dokonale vycvičený, ale také s vysokou bojovou morálkou. Jako velitel totiž kladl velký důraz nejen na samotný vojenský výcvik, ale i na výchovu a vzdělávání vojáků. Jeho odborných zkušeností i dokonalé znalosti terénu v obranném úseku pluku, bylo navíc využito při výstavbě stálého opevnění v Orlických horách. Na podzim 1938 byli Závadovi "Třicátníci" připraveni republiku bránit i za cenu sebeobětování. Přišel však Mnichov a kapitulace bez boje. Tato tragická událost znamenala pro Bohuslava Závadu hluboký otřes. O pouhého půl roku později však mělo být ještě hůř. Přišel 15. březen 1939, okupace zbytku republiky a rozpuštění čs. armády. V tu chvíli ani na okamžik nezaváhal a ihned se zapojil do odboje proti nacistům v rámci vojenské odbojové organizace Obrana národa. Podílel se na ukrývání zbraní, shromažďování zpravodajských informací, i organizování odchodu dobrovolníků do naší zahraniční armády. Zpočátku velice vážně uvažoval o tom, že se i on sám vydá za hranice, avšak nakonec přepustil místo svému zástupci plukovníku Karlu Janouchovi a rozhodl se bojovat na domácí frontě. V Obraně národa zastával Bohuslav Závada funkci velitele okresního velitelství Vysoké Mýto, pod které spadala nejen bývalá vysokomýtská posádka, ale i Litomyšl a Polička. Jeho rozsáhlá odbojová činnost bohužel nezůstala gestapu utajena. Ve čtvrtek 8. února 1940 byl ve svém bytě v Hradci Králové zatčen, převezen na pardubické gestapo a tam vyslýchán za použití těch nejbrutálnějších výslechových metod. Bezvýsledně. Díky jeho velké vnitřní síle se u něj zatýkání gestapa zastavilo. Svým mlčením a braním viny na sebe, zachránil řadu svých nejbližších spolupracovníků před jistou smrtí. Následovalo věznění v Drážďanech, Lipsku a Gollnowě u Štětína. Na všech těchto místech, stejně jako v době věznění a výslechů v Pardubicích pomáhal Bohuslav Závada bez ohledu na vlastní strádání svým spoluvězňům, podporoval je a povzbuzoval. Do malé Bible, kterou mu věznitelé povolili, si tehdy úlomkem tužky zapsal tři slova: „Dum spiro spero“ – „Dokud dýchám, doufám“ (za zmínku stojí, že jde o současné moto elitní 601. skupiny speciálních sil Armády České republiky). Ve středu 7. ledna 1942 stanul Bohuslav Závada v Berlíně před senátem Volksgerichtu, který ho spolu s jeho zástupcem, majorem jezdectva Bohuslavem Kohoutem, odsoudil k trestu smrti. V hrůzných podmínkách panujících ve věznici v Berlíně-Plötzensee, strávil poté 232 nekonečných dní a nocí čekáním na smrt, která mohla přijít v kterémkoliv okamžiku. V pozdních odpoledních hodinách 25. srpna 1942 mu bylo oznámeno, že bude následujícího dne ráno popraven. Zbývající čas, který mu byl na tomto světě vymezen, věnoval v cele smrti napsání posledních dopisů. Adresoval je milované manželce Boženě, svým čtyřem dcerám (každému dítěti zvlášť), rodičům a sourozencům. O několik hodin později byl sťať… Nedlouho před popravou řekl svým spoluvězňům: „Milí hoši, národ potřebuje oběti. Bez nich není svobody.“ Neměli bychom na tato jeho slova zapomínat. Čest jeho památce!Kopírovat text

Screenshot není k dispozici