← PhDr. Eduard Stehlík

Dnes večer opět vyrazí do ulic našich měst a vesnic stovky Mikulášů, čertů a andělů. A nejen u nás, ale i daleko za našimi hranicemi. Avšak pravděpodobně jen jeden jediný z nich pojede za dětmi americkým vojenským jeepem. Ten v lucemburském Wiltzu. Asi si budete klást otázku proč, stejně jako jsem si ji před lety kladl já, když jsem poprvé narazil na fotografii použitou v úvodu mého příspěvku. Když jsem ten snímek muže oblečeného jako sv. Mikuláš sedícího spolu se dvěma děvčátky v bílých šatech ozdobených andělskými křídly ve vojenském terénním vozidle viděl poprvé, musel jsem se usmát. Ona kombinace vojenského auta a světce mi přišla až nepatřičná. Netušil jsem však, jak silný příběh se k této fotografii váže. Pořízena byla v lucemburském městečku Wiltz 5. prosince 1944. Místní tou dobou za sebou měli čtyři roky krvavé okupace, která si vyžádala životy mnoha obyvatel, kteří se zapojili do odboje proti Němcům. Osvobození se dočkalo teprve v září 1944 a brzy poté se stalo místem, kam byly posílány americké prvosledové jednotky, aby si po krvavých bojích na frontě alespoň na malou chvíli odpočinuly. A právě příslušníci jedné z nich, 112. pluku 28. pěší divize, se v prosinci 1944 rozhodli místním dětem udělat radost a po letech válečných útrap jim vrátit krásu blížících se Vánoc. Po domluvě s místním farářem vojáci připravili balíčky s dárky, do kterých vložili bonbóny a čokoládu z vlastních potravinových dávek a mnozí připojili i drobnosti, které jim z Ameriky poslali jejich nejbližší. Plukovní polní kuchyně napekla cukroví i tradiční americké donuty a aby vše bylo, tak jak má, bylo rozhodnuto, že dárky dětem předá opravdový sv. Mikuláš. Po složitém dohadování, kdo ho bude představovat, padla volba na dvaadvacetiletého desátníka Richarda Brookinse. Prý proto, že byl ze všech nejvyšší a působil tak nejdůstojněji. V onen slavnostní podvečer se v ulicích městečka shromáždili jeho obyvatelé a z vojenského tábora vyrazil džíp se sv. Mikulášem a dvojicí půvabných andělů. Ještě předtím jim místní pan farář požehnal se slovy: „Ať vás Bůh a duch sv. Mikuláše provázejí.“ Když děti uviděly sv. Mikuláše, propukly v nadšený jásot. „Mikuláš Rick“ poté rozdával dárky, každé dítě pohladil, promluvil s ním a jeden z jeho kamarádů při tom hrál na kytaru koledy a společně s dětmi zpíval. Pro všechny zúčastněné to byl nezapomenutelný večer. O dva týdny později se však vrátila hrůza. Městečko bylo Němci vybombardováno, mnoho jeho obyvatel, mezi nimi i dětí, přišlo o život a při následujících bojích bylo téměř celé srovnáno se zemí. Tím by onen zvláštní příběh z 2. světové války mohl skončit. Avšak nekončí. Na památku onoho výjimečného 5. prosince 1944, kdy se vojáci, kteří prošli krvavými boji války, rozhodli udělat radost místním dětem a obdarovat je dárky, je ten mimořádný den ve Wiltzu každoročně připomínán. V roce 1977 se místním dokonce podařilo v USA objevit jejich prvního „amerického sv. Mikuláše“ Richarda Brookinse, jenž poté městečko několikrát navštívil. Naposledy v roce 2014, ve svých 92 letech. Vždy byl vítán jako jeden z nejmilejších a nejvzácnějších hostů a jistě nepřekvapí, že mu Wiltz udělil čestné občanství. Na mnoha místech v celém světě si lidé dnes večer budou připomínat svátek sv. Mikuláše. Avšak ten „americký sv. Mikuláš“ v lucemburském Wiltzu je, a navždy bude, výjimečný.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici