← PhDr. Eduard Stehlík

Blíží se Vánoce a s nimi se na obrazovkách jistě opět objeví „Pelíšky“. Film Jana Hřebejka, který má tisíce věrných obdivovatelů, mezi něž patřím i já. Vždy když vidím jeho úvodní scénu, v níž se otec Šebek loučí se sovětským majorem Borisem, nemohu se ubránit úsměvu. Ne však kvůli tomu „úžasnému“ stojánku na vánoční stromeček, vypadajícímu jako přerostlá mochomůrka podepíraná trpaslíky, ale kvůli tomu, kdo se role majora Borise ujal. Jak jsem si ověřil u svých přátel, mnoho z nich vůbec netuší, kdo to tehdy před kamerou v sovětské vojenské uniformě stál. Není divu. Ve filmu se onen muž objeví jen na několik vteřin, a to navíc pouze na jeho začátku. Ti lépe informovaní však vědí, že se v roli Borise objevil Richard Tesařík. Vynikající hudebník, jenž společně se svým bratrem Vladimírem v roce 1975 založil hudební skupinu Yo Yo Band. A to je důvod mého pousmání. Tatínkem Richarda a Vladimíra Tesaříkových byl totiž generál Richard Tesařík, válečný hrdina, jeden z hrstky Čechů, kteří byli za 2. světové války vyznamenáni Zlatou hvězdou Hrdiny SSSR. A protože právě na dnešní den připadá 110. výročí jeho narození, rozhodl jsem se psát právě o něm. Richard Tesařík spatřil světlo světa 3. prosince 1915 na Královských Vinohradech v rodině obchodního příručího Jaroslava Tesaříka a jeho manželky Emílie, rozené Wagnerové, která několik let působila jako operní subreta ve Vinohradském divadle. Pravděpodobně právě po mamince získal Richard nesporný výtvarný talent i velkou lásku k hudbě. Kromě toho byl i nesporným sportovním talentem. Věnoval se gymnastice, lehké atletice, plavání a v neposlední řadě také šermu. Přelom v jeho dosavadním životě znamenal podzim roku 1937, kdy nastoupil vojenskou prezenční službu u pěšího pluku 38 v Berouně. V jejím rámci absolvoval s výborným prospěchem poddůstojnickou školu v Kladně a po tragických mnichovských událostech byl počátkem roku 1939 odeslán jako posila jednotek Stráže obrany státu (SOS) k pěšímu pluku 36 do Velkého Berezného na Podkarpatskou Rus. Zde zasáhl v březnu 1939 do bojů s maďarskou armádou a se svou jednotkou se probil na Slovensko. S nacistickou okupací se Richard Tesařík nesmířil a v létě 1939 odešel ilegálně do Polska, kde se v srpnu 1939 hlásil u našeho konzulátu v Krakově jako dobrovolník do čs. zahraniční armády. Krátce po vypuknutí 2. světové války zásahl poprvé do bojů proti Němcům, a to jako příslušník protiletadlové čety, které se 14. září 1939 podařilo palbou jejích kulometů odrazit nálet nepřátelských bombardérů. Po okupaci východních oblastí Polska Rudou armádou se Richard, podobně jako nemalá část tzv. polského legionu, ocitl v sovětské internaci. Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem a zahájení budování naší vojenské jednotky, se Richard Tesařík stal v únoru 1942 jedním z prvních příslušníků 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR, s nímž se v březnu 1943 zapojil do bojů s německou armádou v okolí Sokolova. Mimořádné hrdinství prokázal především 9. března 1943 při protiútoku vedeném od Arťuchovky, za což byl vyznamenán jak Československým válečným křížem 1939, tak i Řádem Rudé hvězdy. V červenci 1943 dokončil Richard Tesařík intenzivní tankový výcvik a v srpnu 1943 se stal velitelem čety deseti lehkých tanků T-70M. Se svou jednotkou se na počátku listopadu 1943 zapojil do tvrdých bojů při osvobozování Kyjeva, za což byl (společně s Josefem Buršíkem a Antonínem Sochorem) vyznamenán již zmíněnou Zlatou hvězdou Hrdiny SSSR. V lednu 1944 zasáhl do bojů u Buzovky a Žaškova a následně se podílel na výstavbě 1. čs. tankové brigády v SSSR, v níž zastával různé funkce, aby byl nakonec ustanoven velitelem jejího 3. tankového praporu. Během krvavé Karpatsko-dukelské operace vedl Richard Tesařík 20. září 1944 úspěšný útok osmi tanků T-34/76 na město Dukla a o dva dny později zaútočil se svými vojáky na kótu 694 Hyrowa hora. V tomto boji byl však jeho tank zničen pancéřovou pěstí a on sám těžce raněn (přišel o levé oko). Přesto se již 29. listopadu 1944 vrátil zpátky na frontu a chtěl se zapojit do osvobozovacích bojů. Ještě před nasazením na Ostravsku byl však náhle ustanoven velitelem čestné stráže prezidenta Edvarda Beneše v Košicích a do bojů tak již nezasáhl. Po 2. světové válce sice Richard Tesařík absolvoval Vojenskou akademii tankových a motostřeleckých vojsk v Moskvě a po jejím úspěšném zakončení se stal nejprve profesorem taktiky tankového vojska ve Vyšším vojenském učilišti v Praze a později náčelníkem štábu Velitelství tankových a mechanizovaných vojsk MNO v Praze, avšak ne nadlouho. Od počátku 50. let se začaly prohlubovat jeho neustálé konflikty s nadřízenými, a to včetně tehdejšího ministra národní obrany generála Alexeje Čepičky, jež v září 1952 vyvrcholily jeho funkční degradací a přeložením k velitelství Vojenské oblasti 2 do Trenčína. Nedlouho poté byl Richard Tesařík účelově obviněn z údajného vyzrazení vojenského tajemství, kterého se měl dopustit ztrátou svého zápisníku (kterou sám ohlásil) i ze zavinění více než rok staré dopravní nehody. Vše vyvrcholilo v prosinci 1953 jeho vzetím do vyšetřovací vazby, v níž byl držen následujících devět měsíců. Nakonec však byl v srpnu 1954 odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody, propuštěn z vazby a o tři měsíce později ustanoven velitelem 13. tankové divize v Mladé. Po odchodu Alexeje Čepičky z funkce ministra národní obrany se Richard Tesařík v červnu 1956 konečně dočkal povýšení do hodnosti generálmajora a nedlouho poté se stal zástupcem velitele 1. vojenského okruhu v Praze a o dva roky později zástupcem velitele 4. armády v Táboře. Jako takový byl v srpnu 1959 vyslán ke studiu do SSSR na Akademii generálního štábu, avšak právě tam jeho vojenská kariéra náhle skončila. V únoru 1960 byl z Moskvy předčasně odvolán (údajně pro konflikt s vysokým důstojníkem Národní lidové armády NDR) a v listopadu téhož roku propuštěn do zálohy. Pracoval poté na různých pozicích u ČSAD, a to až do června 1966, kdy nastoupil do národního podniku Avia v Letňanech. Odtud odešel 1. listopadu 1966 do důchodu. O necelého půl roku později – 27. března 1967 –, podlehl hrdina 2. světové války Richard Tesařík v Ústí nad Labem těžkému infarktu. Poslední odpočinek nalezl v rodinné hrobce na tichém příbramském hřbitově. Čest jeho památce!Kopírovat text

Screenshot není k dispozici