← PhDr. Eduard Stehlík

Ve středu 26. září 1979 jsem šel za školu. Ne snad proto, abych se vyhnul zkoušení, či náhle oznámené písemce, ale proto, abych se zúčastnil posledního rozloučení s mužem, jehož portrét jen o několik let dříve visel v naší třídě – prezidentem republiky armádním generálem Ludvíkem Svobodou. Stál jsem tehdy na chodníku nedaleko Pražského hradu spolu s tisíci dalších lidí, které tam nikdo nenakomandoval, ale přišli sami ze svého vlastního rozhodnutí, aby mu dali poslední sbohem. Protože právě uplynulo 130 let dlouhých let od jeho narození, rozhodl jsem se mu věnovat svůj příspěvek. I když po pravdě řečeno, jeho životní osudy by vydaly spíše na hodně obsáhlý román. Narodil se 25. listopadu 1895 v Hroznatíně na Třebíčsku a podobně jako v případě mnoha jeho vrstevníků ovlivnila zásadním způsobem i jeho další životní osudy 1. světová válka. V době jejího vypuknutí pracoval na statku rodičů, ale již v březnu 1915 byl povolán k jihlavskému c. a k. pěšímu pluku č. 81, se kterým byl odeslán na ruskou frontu. Zde již 7. srpna téhož roku padl do ruského zajetí. V něm se přihlásil do čs. legií a v srpnu 1916 byl zařazen k 1. čs. střeleckému pluku, u kterého zastával funkci velitele družstva. V březnu 1917 byl přeložen k 3. čs. střeleckému pluku, v jehož řadách se zúčastnil jak památné bitvy u Zborova (2. července 1917), tak i pozdějších bojů s bolševiky v letech 1918-1920. O tom, že patřil bezesporu k vojákům statečným a schopným, svědčí to, že byl několikrát vyznamenán a postupně povyšován až do hodnosti kapitána. Po návratu do vlasti v srpnu 1920 byl Ludvík Svoboda demobilizován a pracoval na hospodářství rodičů. Na podzim 1921 se však rozhodl pro návrat do armády. Nejprve působil u pěšího pluku 3 v Kroměříži, a to jako velitel kulometné roty, od května 1923 zastával funkci velitele roty a později i praporu u pěšího pluku 36 v Užhorodě na Podkarpatské Rusi. Pro své nesporné pedagogické schopnosti a neobvyklou znalost maďarštiny (z níž dokonce v Bratislavě složil v roce 1929 státní zkoušku) byl v září 1931 přemístěn k Vojenské akademii v Hranicích, kde působil jako profesor tohoto jazyka až do července 1934. Poté se vrátil zpět ke „svému“ kroměřížskému pěšímu pluku 3, kde působil jako zástupce velitele praporu a později velitel náhradního praporu až do okupace. Ihned po 15. březnu 1939 se Ludvík Svoboda zapojil do budování vojenské odbojové organizace Obrana národa, ale již na počátku června 1939 odešel do Polska, kde se stal velitelem čs. vojenské skupiny v Krakově. Po vypuknutí 2. světové války a následném obsazení východních oblastí Polska jednotkami Rudé armády byl spolu se svými muži internován v lágrech NKVD v Orankách a Suzdalu. Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem zastával Ludvík Svoboda v letech 1941-1942 funkci zástupce náčelníka Čs. vojenské mise v SSSR (plk. gšt. Heliodora Píky) a v červenci 1942 byl ustanoven velitelem 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR dislokovaného v Buzuluku. Jako takový měl zcela zásadní podíl na výstavbě a výcviku této jednotky, která byla v lednu 1943 odeslána na frontu a v březnu 1943 úspěšně nasazena do bojů u Sokolova. Od července 1943 zastával Ludvík Svoboda funkci velitele 1. čs. samostatné brigády v SSSR, která se na podzim téhož roku úspěšně zapojila do osvobozování Kyjeva (v prosinci 1943 byl povýšen do hodnosti brigádního generála). Když byla zahájena výstavba 1. čs. armádního sboru v SSSR zůstal i nadále velitelem této brigády. Do čela sboru totiž na základě čs.-sovětské mezivládní dohody nastoupil generál Jan Kratochvíl. Ten však byl po neúspěších na počátku karpatsko-dukelské operace sovětským velením odvolán a v září 1944 byl vystřídán právě Ludvíkem Svobodou. Ten tuto funkci následně zastával až do 4. dubna 1945, kdy byl jmenován ministrem národní obrany. Po skončení války se Ludvík Svoboda těšil na setkání se svými blízkými. Radost ze shledání však byla zkalena zprávami o smrti mnoha z nich. Jeho rodinní příslušníci se totiž zapojili do odboje proti nacistům na domácí frontě, což pro ně mělo tragické následky. Syn Mirek byl zatčen gestapem a 7. března 1942 zavražděn v Mauthausenu. Manželce Ireně s dcerou Zoe se podařilo zatčení uniknout a díky statečným lidem, kteří jim s nasazením vlastního života poskytli úkryt, unikaly gestapu a tím i jisté smrti až do konce války. Stejné štěstí však neměli generálovi švagři Eduard a Jaroslav, kteří přišli o život v březnu 1942 v Mauthausenu, jeho synovec Jaroslav Doležal zavražděný v červnu 1944 tamtéž, ani jeho tchýně Anežka Stratilová, jež byla usmrcena v plynové komoře v Ravensbrücku, pouhý měsíc před koncem války. V internačním táboře ve Svatobořicích bylo kromě nich německými nacisty vězněno dalších 15 generálových nejbližších příbuzných. Zásadní přelom v poválečném životě Československa přinesl únor 1948 a nástup komunistů k moci. Ve vlastních únorových událostech se čs. armáda jako celek neangažovala, k čemuž zásadně přispěl zvláštní rozkaz ministra národní obrany z 24. února 1948 vydaný právě Ludvíkem Svobodou a spolupodepsaný náčelníkem Hlavního štábu generálem Bohumilem Bočkem. Tento dokument vyzýval všechny vojáky ke klidu a apeloval na ně, aby se nenechali zatáhnout do politických sporů a armáda tak zůstala vnitropolitickou krizí nedotčena. Ludvík Svoboda totiž jako voják zastával názor, že armáda nemůže a nesmí zasahovat do vnitřního politického vývoje, že je mocenským nástrojem státu na obranu proti vnějšímu nepříteli. Brzy se mělo ukázat, jak tragicky se mýlil. Komunisté totiž měli o dalším vývoji zcela jinou představu, o čemž svědčila vlna čistek, v jejichž důsledku musely armádu opustit tisíce vynikajících důstojníků, jejichž jediným proviněním bylo to, že se v letech 2. světové války postavili se zbraní v ruce nacistické totalitě, čímž z pohledu komunistů prokázali, že mohou být nebezpeční i nově nastupující totalitě rudé. Ludvík Svoboda se v nově vzniklé situaci orientoval pouze s obtížemi a rozhodující slovo na Ministerstvu národní obrany postupně získali jeho náměstci generálové Jaroslav Procházka a Bedřich Reicin, kteří proti němu již dlouhou dobu intrikovali. V dubnu 1950 byl Ludvík Svoboda nakonec z funkce ministra národní obrany odvolán a jmenován náměstkem předsedy vlády a předsedou Čs. státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. V září 1951 byl však zbaven i těchto funkcí a vrátil se do rodného Hroznatína, kde pracoval v tamním JZD jako čestný předseda (bez platu). Začátkem listopadu 1952 byl Ludvík Svoboda při jedné ze svých cest do Prahy zatčen a obviněn ze sabotáže výstavby čs. armády podle sovětského vzoru. Po dvou měsících strávených ve vazbě byl sice propuštěn, avšak pocit ohrožení zůstal i nadále. Viditelné oslabení jeho pozice mezitím využilo okresní vedení KSČ, které nařídilo nucené vystěhování jeho nevlastního bratra i s celou rodinou z rodného domu v Hroznatíně. Generálovu maminku, které tehdy bylo 85 let, stihla tehdy mozková mrtvice a zůstala až do konce života odkázána na cizí pomoc. Na zásah představitelů SSSR byl však v roce 1954 vzat Ludvík Svoboda na milost a ustanoven náčelníkem Vojenské akademie Klementa Gottwalda v Praze. Z této funkce odešel v březnu 1959 do výslužby a věnoval se ve Vojenském historickém ústavu psaní svých pamětí. Právě tehdy vznikly jeho knihy „Z Buzuluku do Prahy“ i mnohem zajímavější a otevřenější biografie „Cestami života“. Pravděpodobně se tehdy domníval, že se záhy stáhne do ústraní a bude se konečně věnovat rodině a vnoučatům. Velice se však mýlil. Zásadní změnu do života Ludvíka Svobody přinesl 30. březen 1968, kdy byl v tajné volbě zvolen prezidentem ČSSR. Zařadil se tehdy k proreformnímu křídlu ve vedení státu, což prokázal i poté, co bezprostředně po příchodu okupačních jednotek v srpnu 1968 kategoricky odmítl jmenovat prosovětskou dělnicko-rolnickou vládu. Ocitl se tehdy v mimořádně složité situaci. Odvlečením politických a ústavních činitelů Československa do Sovětského svazu byl ochromen život ve státě. V ulicích byli první mrtví. Bylo nutné urychleně nalézt východisko ze situace. Ludvík Svoboda byl v té chvíli jediným ústavním činitelem, který mohl něco podniknout. Proto se rozhodl odjet do Moskvy. Tam si však k nelibosti tamního politbyra jako podmínku pro jednání stanovil to, aby se jich za československou stranu zúčastnili i ti českoslovenští politici, kteří byli okupačními jednotkami zadrženi a internováni na území Sovětského svazu. Další jeho podmínkou bylo, že se všichni zadržení vrátí domů do Československa. Toho se mu podařilo dosáhnout, i když před odjezdem byli všichni zúčastnění (s výjimkou Františka Kriegla) donuceni podepsat tzv. moskevský protokol, jenž fakticky znamenal konec reforem. S nástupem Gustáva Husáka do čela KSČ se situace ve státě začala dramaticky měnit. Nastoupila tzv. normalizace, s níž je spojováno i jméno Ludvíka Svobody. Je otázkou, zda právem. Jeho možnosti, přestože zastával funkci prezidenta republiky, cokoliv pozitivně ovlivnit, byly od jara 1969 prakticky nulové. Svědčí o tom mimo jiné i ta skutečnost, že nové vedení strany a státu zakázalo publikovat druhý svazek jeho pamětí „Cestami života“, a dokonce znemožnilo vydat dotisk jejich prvního dílu, který brzy rozebrán s tím, že informace v něm obsažené, odporují pojetí marxisticko-leninské historiografie. V roce 1973 byl sice Ludvík Svoboda znovuzvolen do funkce prezidenta republiky, avšak záhy poté byl stižen dlouhodobou vleklou chorobou, která mu znemožnila úřad hlavy státu vykonávat. Opakovaně projevil přání podat demisi, ale nebylo mu to umožněno. Funkce prezidenta byl tak zbaven teprve 29. května 1975, a to na základě Ústavního zákona přijatého speciálně k tomuto účelu. Když o několik měsíců později připravila Československá pošta k jeho 80. narozeninám speciální aršík s poštovní známkou, na níž byl generálův portrét doplněn siluetou Pražského hradu a prezidentskou standartou, byla jeho distribuce z nejvyšších míst zakázána a celý připravený náklad musel být skartován. Zbytek života prožil Ludvík Svoboda se svou manželkou Irenou v rodinné vilce v Praze Břevnově, kde 20. září 1979 v nedožitých 84 letech vydechl naposled. Jeho paní ho následovala o necelých deset měsíců později 17. července 1980. Poslední odpočinek nalezli v rodinném hrobě na kroměřížském hřbitově.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici