← PhDr. Eduard Stehlík

Tři kamarádi, ale ne ti od Ericha Marii Remarqua, ale opravdoví. To bylo to první, co mě napadlo, když se mi před několika týdny dostalo do rukou sto let staré album s fotografiemi čs. vojenských letadel. Na jedné z jeho stránek jsem totiž narazil na portrétní snímky tří mladých mužů – vojenských letců, kteří v polovině 20. let minulého století společně sloužili u leteckého pluku 1 ve Kbelích. Protože jsem díky podpisům na fotografiích znal jejich jména – František Jodas, Karel Svoboda a Rudolf Jelen –, pokusil jsem se o nich zjistit něco bližšího a věnovat jim svůj dnešní příspěvek. Všichni se narodili ve stejném roce, tedy 1902 a v říjnu 1922 nastoupili tehdy povinnou dvouletou vojenskou prezenční službu. František Jodas zůstal v uniformě i po jejím skončení a stal se továrním pilotem Československé vojenské továrny na letadla, kde úspěšně působil až do tragického 13. září 1929. Toho dne se při zkoušce letounů Š-20 nešťastnou náhodou srazil se současně s ním přistávajícím letadlem kapitána Karla Brázdy. Oba letci byli sice při kolizi zraněni, avšak zpočátku to vypadalo, že to nebude nic vážného. Zatímco v případě Karla Brázdy se tato prognóza potvrdila, u četaře Františka Jodase lékaři v divizní nemocnici na Karlově náměstí, kam byl převezen, zjistili roztržení jater. Přestože se ihned podrobil náročné operaci a byla mu věnována maximální možná péče, utrpěnému zranění následujícího dne podlehl. Druhý z trojice – četař Karel Svoboda – konal službu v čs. armádě od října 1922 a po dvou letech strávených v uniformě zůstal u leteckého pluku 1 dva další roky jako poddůstojník v další dobrovolné činné službě. Kromě výcviku stíhacího pilota absolvoval i speciální technické školení a stal se tak rovněž leteckým mechanikem. Po odchodu do civilního života pracoval u různých firem v Čechách jako strojník a řidič. Právě láska k automobilům, motocyklům a obsluze strojních zařízení všech možných typů ho nakonec přivedla do firmy Františka Vaško, jenž byl nájemcem lomu Hluboká nedaleko Ležáků na Chrudimsku. Zde se Karel Svoboda ihned po německé okupaci zapojil do činnosti místní odbojové skupiny Čenda, a poté co se v lednu 1942 v Ležákách objevil výsadek SILVER A z Velké Británie, stal se jedním z nejbližších spolupracovníků jeho radiotelegrafisty svobodníka Jiřího Potůčka. Ubytoval ho ve svém domě v Miřeticích, pomohl mu nalézt úkryt pro jeho radiostanici Libuše na svém pracovišti (ve strojovně lomu Hluboká), podílel se na technickém zajištění jejího provozu, a dokonce ho pravidelně doprovázel na místo vysílání. Do spárů gestapa padl Karel Svoboda 21. června 1942 v důsledku zrady parašutisty Karla Čurdy, která nasměřovala pátrání nacistických bezpečnostních složek po parašutistech i na Pardubicko a Chrudimsko. Po takřka dvou týdnech brutálních výslechů na pardubickém gestapu byl společně se svými spolupracovníky z odboje zavražděn 2. července 1942 na popravišti u pardubického Zámečku. Poslední z přátel, Rudolf Jelen, sloužil čs. armádě v letech 1922-1928 a poté se stal pilotem Československé letecké společnosti. Ihned po vypuknutí 2. světové války odešel za hranice. Nejdříve bojoval pro Němcům v řadách polského letectva, avšak po okupaci východních oblastí Polska Rudou armádou se v září 1939 ocitl v sovětském zajetí. Měl však velké štěstí a již na jaře 1940 mu byl umožněn odjezd do Velké Británie, kde se stal příslušníkem RAF. Jako zkušený dopravní pilot byl zařazen ke 24. dopravní peruti a podílel se na přelétávání letadel z USA na britské ostrovy. Od května 1943 pak působil jako pilot 311. čs. bombardovací peruti, s níž se zúčastnil mnoha protiponorkových patrol nad Biskajským zálivem. Rudolf Jelen tragicky zahynul 10. ledna 1945 při leteckém neštěstí, kdy se letoun pilotovaný Karlem Kvapilem zřítil při letu ze skotského Tainu do Londýna v pohoří Gampiany. Společně s nimi dvěma přišli o tehdy o život i čeští letci Jan Vella, Valter Kauders a Leo Linhart. Havarovaný letoun byl spolu s jejich těly objeven náhodnými turisty v náročném horském terénu až po dlouhých sedmi měsících. Do té doby se předpokládalo, že se zřítili do moře a zmizeli beze stopy…. Ještě, než jsem ono staré, zaprášené fotografické album vrátil jeho majiteli, dlouze jsem se zadíval do tváří tří mužů, kteří před sebou měli v polovině dvacátých let celý život. Životní pouť prvního z nich se tragicky uzavřela jen několik měsíců poté, co fotograf v ateliéru zmáčkl spoušť a vytvořil jeho portrétní snímek. Druzí dva položili své životy v boji za svobodu země, v níž dnes žijeme. Jeden na frontě domácí, jež si svou krutostí nijak nezadala se skutečným bojištěm, druhý poté, co po řadu měsíců plnil nebezpečné úkoly jako vojenský letec, aby nešťastnou náhodou odešel navždy při leteckém neštěstí. Co by si asi před oněmi sto lety pomysleli, kdyby věděli, co je čeká. Volili by jinak? Nemyslím. Jejich životní pouť byla od samého počátku spojena se službou zemi, v níž vyrůstali, které sloužili a za ni bojovali. To nejmenší, co pro ně dnes můžeme udělat, je nezapomenout jejich jména. Proto vznikl tento můj dnešní příspěvek. Jako vzpomínka na statečné české letce Františka Jodase, Karla Svobodu a Rudolfa Jelena. Čest jejich památce!Kopírovat text

Screenshot není k dispozici