← PhDr. Eduard Stehlík

Generál Alois Liška – hrdina, který za svobodu této země bojoval ve dvou světových válkách, aby ji nakonec musel opustit jako štvanec, protože by jinak skončil v komunistickém vězení. Narodil se 20. listopadu 1895, tedy právě před 130 lety, v osadě Záborčí nedaleko Turnova. Po vypuknutí 1. světové války musel narukovat k c. a k. zeměbraneckému pluku č. 10 v Innsbrucku, s nímž byl v červnu 1916 odeslán na ruskou frontu. Zde padl do zajetí, v němž se přihlásil do čs. legií. V době konfliktu s bolševiky se zúčastnil dobytí Syzraně, památné bitvy u Lipjag v červnu 1918, stejně jako vzetí Samary, Buzuluku, Ufy či Simbirska. Do republiky se vrátil v listopadu 1920 v hodnosti kapitána ruských legií a rozhodl se v uniformě zůstat natrvalo. Stal se příslušníkem dělostřeleckého pluku 51 v Brandýse nad Labem, a právě u tohoto útvaru strávil až na drobné výjimky velkou část své meziválečné vojenské kariéry a postupně se u něj vypracoval z velitele baterie až na jeho velitele. Mezitím prošel řadou škol a kursů a jako mimořádně schopný důstojník absolvoval v letech 1926-1929 i studium na prestižní Válečné škole v Praze. Bezprostředně po okupaci a vzniku protektorátu se Alois Liška zapojil do odboje proti nenáviděným okupantům a stanul v čele krajského velitelství Obrany národa v Mladé Boleslavi. V souvislosti s jeho rozsáhlou odbojovou činností se však na jeho stopu dostalo gestapo a 6. února 1940 unikl zatčení jen šťastnou shodou náhod. Ihned poté odešel za hranice a přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii dorazil do Francie, kde byl v květnu 1940 ustanoven velitelem 1. čs. dělostřeleckého pluku. Do bojů však již vzhledem k rychlé francouzské kapitulaci nestihl se svými muži zasáhnout. Po evakuaci našich jednotek do Velké Británie a vzniku 1. čs. smíšené brigády se stal Alois Liška v srpnu 1940 velitelem jejího dělostřeleckého oddílu, jenž byl o necelý rok později přeměněn na 1. dělostřelecký pluk. V jeho čele stál poté nepřetržitě až do března 1943, kdy byl ustanoven velitelem Československé samostatné brigády, kterou se mu po doplnění čs. veterány od Tobruku, podařilo úspěšně reorganizovat na Československou samostatnou obrněnou brigádu. V jejím čele odjel na konci srpna 1944 do Francie, kde 8. října 1944 převzal od Britů obléhání přístavu Dunkerque, jenž Němci přetvořili ve tvrdě hájenou pevnost. Tento zodpovědný úkol plnil spolu se svojí brigádou úspěšně až do samého konce války. Návrat do republiky byl pro Aloise Lišku nesmírně bolestný. Shledal se totiž pouze s manželkou Annou a dcerou Vlastou, jež navíc byly tři roky vězněny v koncentračním táboře Ravensbrück. Generálův syn Jaroslav a jeho strýc Josef (Aloisův starší bratr), kteří byli v létě 1942 rovněž zatčeni, se totiž domů nevrátili. Pouhý týden před koncem války je na pochodu smrti zavraždili příslušníci SS… V osvobozené republice byl Alois Liška jmenován velitelem Vysoké školy vojenské a tuto zodpovědnou funkci vykonával až do února 1948. Úder komunistů proti oblíbenému a respektovanému generálovi následoval ihned poté, co se dostali k moci. Již 4. března 1948 byl postaven mimo službu a v červnu 1948 jako novému režimu nepohodlný přeložen do výslužby. Přestože byl neustále sledován příslušníky nechvalně proslulého obranného zpravodajství (OBZ) Bedřicha Reicina, podařilo se mu s pomocí přátel uprchnout za hranice, za což byl v nepřítomnosti degradován na vojína. Komunisté se také ihned začali mstít jeho nejbližším. Jako politicky nespolehlivého vyhodili z armády jeho zetě podplukovníka Bohumila Pelikána (rovněž příslušníka naší armády ve Velké Británii), v dubnu 1949 ho navíc zatkli a odsoudili ke 12 letům odnětí svobody. Vězněna byla i generálova dcera Vlasta, jíž bylo vyhrožováno, že nikdy neuvidí své děti (byly jim tehdy rok a dva roky). Po propuštění nemohla najít práci odpovídající její kvalifikaci, pracovala v dělnických profesích a z nízkého platu živila nejen své děti, ale i maminku, jež měla trvale podlomené zdraví v důsledku věznění v nacistickém koncentračním táboře. Alois Liška mezitím v Londýně neúnavně pracoval v exilovém hnutí. Bývalými spolubojovníky byl jako mimořádná osobnost vážen a uctíván, a proto ho také zvolili za čestného předsedu Čs. obce legionářské v exilu. S přibývajícím věkem na generála těžce doléhala ztráta rodiny, která zůstala v Československu a život v exilu, daleko od vlasti, kterou nadevše miloval. Nedlouho před smrtí svému příteli v dopise napsal: „…Čekám, kdy Osud řekne KONEC, což bude vysvobozením z dosavadních trampot a bolestí. Vysedávám doma, což je jediné, co mohu dělat. Každý pohyb i uvnitř domu vyvolává zhoršení.“ Onen konec, na který generál Alois Liška čekal, přišel v pondělí 7. února 1977, kdy se jeho nesnadná životní pouť navždy uzavřela. Jeho blízkým se po složitých vyjednáváních podařilo do Československa dopravit urnu s jeho popelem, aby tak mohli splnit jeho poslední přání – být pohřben doma. Na hrobě ve Staré Boleslavi však mohlo být uvedeno pouze jeho jméno, bez vojenské hodnosti. Tu mu přece komunisté odebrali. Přesto se na něm každoročně objevila kytice se stuhou a nápisem: „Svému veliteli – jeho vojáci“…Kopírovat text

Screenshot není k dispozici