← PhDr. Eduard Stehlík

Vždy, když jedu do Pardubic a na silničním ukazateli zahlédnu jméno obce Stéblová, zamrazí mě. Mám ho totiž nesmazatelně spojeno s hrůznou železniční tragédií, která se zde odehrála 14. listopadu 1960, tedy právě před pětašedesáti lety. V důsledku selhání lidského faktoru se tehdy na jednokolejné trati srazily parní vlak, jenž předčasně opustil stanici Stéblová, s motorovým vlakem, přijíždějícím od Pardubic. Následky byly děsivé. O život tehdy přišlo 118 lidí a sto dalších bylo zraněno. Jindřich Burda, jeden z očitých svědků tohoto největšího železničního neštěstí v dějinách Československa, později napsal: „Když jsem přijel sanitkou na místo, měl jsem dojem, že vidím zaranžovanou scénu pro nějaký americký katastrofický film… Zprava sice stál parní vlak – řada, jak se mi zdálo nepoškozených vagónů a vpředu ztichlá lokomotiva –, ale před ní ve sporé záři plamenů byla amorfní změť plechu, dřeva, skla a těl, z níž bylo slyšet příšerné výkřiky a vzdechy lidí. Jeden zničený vagón stál kolmo vzhůru opřený o kotel lokomotivy, další ležel vedle ní na boku a připomínal mi mrtvé tělo nosorožce. Všude byla cítit nafta. Kolem milosrdná tma, která ukrývala pološílené zachránce, jejichž nervy tu hrůzu neunesly. A kolem jako spásonosné bludičky světla baterek. Nejpodivnější a nejděsivější na té scéně bylo, že ta beztvará hromada trosek, jako by žila, jako by se hýbala. Ostatně viděl jsem, jak z ní ve stružkách vytéká krev, která mi v záři ohně a svítilen připadala jako inkoust. A i v ní bylo cosi nesmírně živoucího, co však nezadržitelně unikalo do zvlhlé žluté podzimní trávy, do kamení mezi pražci za zvířecího křiku a vzdechů nešťastníků, kteří zůstávali vpleteni do temných štěrbin mezi zničeným materiálem, upalováni nebo drceni zaživa, aniž jsme tomu mohli zabránit.“ Možná, že si právě v tuto chvíli kladete otázku, zda jsem se nespletl a nepřipojil ke svému dnešnímu příspěvku nesprávné fotografie. Vždyť co mají společného objekty čs. pohraničního opevnění s tragédií u Stéblové? Ne, nezmýlil jsem se. Opravdu mají. Mezi těmi, kdo tehdy zahynuli, byl totiž i František Král, bývalý velitel pěchotního srubu K-S 38 nad Mladkovem v Orlických horách… Na příkaz tehdejších mocných byly podrobnosti o neštěstí u Stéblové zamlčovány, což způsobilo nejen to, že se k širší veřejnosti nedostaly informace o tom, jaká hrůza se zde tehdy odehrála, ale i to, že vzpomínka na děsivou tragédii postupem času upadla v zapomnění. I proto jsem napsal tento příspěvek. Nejen jako vzpomínku na statečného českého důstojníka Františka Krále, ale i na dalších 117 mužů a žen, kteří onoho studeného listopadového dne vydechli nedaleko Stéblové naposled. Čest jejich památce!Kopírovat text

Screenshot není k dispozici