← PhDr. Eduard Stehlík

Když se řekne květina a válka, mnohým bude znít spojení těchto dvou slov nepatřičně. Přesto existuje výjimka. Květina, která k válce a vojákům patří již více než sto let – rudý vlčí mák, jenž se stal symbolem miliónů padlých. V neděli 2. května 1915 zahynul ve Flandrech při německém dělostřeleckém přepadu dvaadvacetiletý poručík Alexis Helmer a ještě téhož dne byl pochován na blízkém vojenském hřbitově. Protože nebyl na místě přítomen kněz, ujal se posledního rozloučení jeho kamarád, kanadský chirurg John McCrae. Šlo o muže, který se denně setkával se smrtí doslova tváří v tvář, avšak přítelův náhlý odchod jím přesto hluboce otřásl. Hned druhého dne napsal báseň, s jejíž pomocí se chtěl s krutou skutečností vyrovnat. Nemohl tušit, že jím vytvořené verše vstoupí do dějin. A spolu s nimi rudý květ máku… Na polích flanderských vlčí máky vlají, tam mezi kříži, řada za řadou, hrob náš značí; skřivani v oblacích odvážně si pějí, však zde dole děla jen svou píseň smrti řvou. My mrtvi jsme. Ač ještě včera živí viděli jsme slunko vstát, i to, jak barvy západu si hrají. Milovali jsme a byli milováni, teď tiše ležíme na polích flanderských. Vy buďte ti, kdo do boje se dají, z rukou chladnoucích pochodeň zápasu přebírají; vysoko ji neste, a nám uchovejte věrnost svou, jinak klidu nedojdem, tam mezi máky na polích flanderských. Tomu, že se tato báseň proslaví, však zprvu vůbec nic nenasvědčovalo. Když se ji autor pokusil nabídnout britskému týdeníku Spectator, byl odmítnut. Teprve v prosinci 1915 báseň vyšla v časopisu Punch a stala se zakrátko velice populární. Její autor tou dobou působil v nemocnici v Boulogne, kde ošetřoval tisíce raněných z bitev na Sommě, u Arrasu či tzv. třetí bitvy u Yprů. To až do prosince 1917, kdy těžce onemocněl a 28. ledna 1918 předčasně zemřel. Jeho mimořádná báseň však žila dál. Šťastnou shodou okolností si ji 9. listopadu 1918, tedy pouhé dva dny před uzavřením příměří, jež ukončilo běsnění 1. světové války, přečetla Američanka Moina Michael, kterou inspirovala k tomu, aby začala nosit rudý vlčí mák jako symbol vzpomínky na padlé v tomto strašlivém válečném konfliktu. O dva roky později se sešla s Francouzskou Anne Guérinovou, kterou napadlo, že by ručně vyráběné papírové vlčí máky mohly pomoci získávat peníze pro chudé děti postižené válkou. V roce 1921 se tento nápad zalíbil polnímu maršálovi Siru Douglasi Haigovi, bývalému vrchnímu veliteli britských expedičních sil, jenž inicioval vznik britského Dne vlčích máků, během kterého byly získávány finanční prostředky pro chudé a invalidní veterány. Jen mimochodem, příslušníci Královské britské legie, jež sdružuje veterány ze všech válečných konfliktů, vyrábějí vlčí máky dodnes. Na přelomu října a listopadu není snad jediného britského televizního moderátora (o politicích nemluvě), který by se na obrazovce objevil bez vlčího máku. Stejně tak některé britské deníky mají v tyto dny na titulní straně vytištěn vlčí mák. Od roku 2001, kdy se v České republice začal 11. listopad poprvé připomínat jako „Den válečných veteránů“, se červené vlčí máky konečně začaly objevovat i u nás. A to je moc dobře.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici