← PhDr. Eduard Stehlík

Hovoří-li se o ženách, které za 2. světové války bojovaly v čs. vojenské jednotce na východní frontě, okamžitě se mi vybaví jméno Marie Ljalkové-Lastovecké. Pravděpodobně proto, že jsem Marušku osobně velice dobře znal a měl ji moc rád. Narodila se 3. prosince 1920 v rodině Petruščákových – volyňských Čechů – v obci Horoděnka v tehdejším Polsku (dnes Ukrajina). Po absolvování školní docházky se stala studentkou průmyslové školy ve Stanislavově, avšak již po dvou letech studií zanechala a začala pracovat jako traktoristka v místním družstvu. Po napadení SSSR nacistickým Německem v červnu 1941 byla společně se svým manželem evakuována do Kazachstánu, kde společně pracovali v tamním kolchozu. Poté, co se dozvěděla o vzniku čs. vojenské jednotky na území Sovětského svazu, ani na okamžik nezaváhala a společně se svým manželem Michalem Ljalkem se stali jejími příslušníky. Ona se u náhradní roty 1. čs. samostatného polního praporu hlásila již 1. března 1942. Po absolvování základního vojenského a zdravotnického výcviku, který zvládla s vynikajícími výsledky, byla Maruška zařazena i do speciálního kursu pro odstřelovače. Právě jako snajperka se v březnu 1943 v sestavě 2. roty praporu zúčastnila bojů u Sokolova a za zde prokázané hrdinství byla vyznamenána Řádem Rudé hvězdy. Na podzim roku 1943 a na jaře 1944 se Marie Ljalková v řadách 1. čs. samostatné brigády v SSSR zapojila do osvobozování Ukrajiny a poté byla vyslána do specializovaných zdravotnických kursů. Po jejich úspěšném absolvování se stala vedoucí zdravotnicí 1. tankového praporu 1. čs. tankové brigády v SSSR, s níž se na počátku září 1944 zapojila do krvavých bojů na Dukle, v nichž byla těžce zraněna, a na jaře následujícího roku i do Jaselsko-gorlické operace. Jako zdravotnice tankové brigády se podílela i na osvobozovacích bojích na Ostravsku a v okolí Holešova. Po skončení 2. světové války absolvovala Maruška další specializovaný zdravotnický výcvik a následně působila ve vojenských nemocnicích. Nejprve v Olomouci a následně i v Praze, a to až do roku 1953, kdy musela armádu, ne z vlastní vůle, opustit. Byl jí přiznán invalidní důchod a pracovala poté jako průvodkyně turistické kanceláře Čedok. Po listopadu 1989 byla povýšena do hodnosti plukovnice, v roce 2008 vyznamenána Křížem obrany státu Ministerstva obrany a 28. října 2010 jí prezident republiky propůjčil Řád Bílého lva II. třídy vojenské skupiny. Na onen, pro ni tak výjimečný večer, nikdy nezapomenu. Seděli jsme tehdy společně na jedné z chodeb Pražského hradu a vypravovali si. Maruška byla jako vždy usměvavá a se svým charakteristickým, jako by stále dívčím úsměvem, ochotně odpovídala všem, kdo jí gratulovali a dávali se s ní do řeči. I tehdy, jako mnohokrát předtím, všem zdůrazňovala, jak strašlivá věc je válka, a že my všichni musíme dělat vše pro to, aby se již nikdy nevrátila. Nikdy by mě nenapadlo, že jde o naše poslední setkání a v pátek 18. listopadu 2011 dáme Marušce v Brně sbohem naposled... Čest její památce!Kopírovat text

Screenshot není k dispozici