← PhDr. Eduard Stehlík

Českoslovenští legionáři se navzájem oslovovali bratře. Existovaly však i rodiny, kde to platilo dvojnásob. A to tehdy, když se rodní bratři stali za války legionáři. Patřili mezi ně i Miloslav a Tomáš Berkovi. Zapomenutí hrdinové první i druhé světové války. Narodili v Praze-Nuslích v rodině vlakového průvodčího Františka Berky a jeho manželky Marie, rozené Šmídové. Starší Miloslav přišel na svět 23. srpna 1892, mladší Tomáš pak 16. února 1896. Miloslav jako nadaný žák vystudoval gymnázium na Královských Vinohradech a po maturitě se stal úředníkem. Podobně jako v případě mnoha jiných, ovlivnilo i jeho životní osudy vypuknutí 1. světové války. V říjnu 1914 musel narukovat k c. a k. zeměbraneckému pluku č. 8, s nímž odjel na ruskou frontu. Zde byl 8. července 1915 poblíž Lublinu zajat. Přihlásil se do čs. legií v Rusku a v červenci 1916 byl zařazen k 1. čs. střeleckému pluku. Brzy poté byl však vyslán jako emisar do zajateckých táborů, kde prováděl nábor dobrovolníků do čs. legií. V červenci 1917 se stal správcem kanceláře odbočky Československé národní rady v Petrohradě. V roce 1919 působil v bezprostřední blízkosti ministra vojenství generála Milana Rastislava Štefánika. Byl totiž pověřen funkcí jeho „ubytovatele“ a správce generálova vlaku. Do republiky se vrátil v prosinci 1919. Obdobně se odvíjely i životní osudy Tomáše, mladšího z bratrů. Po absolvování střední školy nastoupil v květnu 1915 vojenskou službu u c. a k. polního mysliveckého praporu č. 4 a v listopadu 1915 byl odeslán na ruskou frontu, kde 7. července 1916 padl nedaleko Lucku do ruského zajetí. V něm se v srpnu 1917 přihlásil do čs. legií a o měsíc později byl zařazen k 7. čs. střeleckému pluku, s nímž prošel všemi jeho významnými bitvami, ať již šlo o Bachmač, Novonikolajevsk, Irkutsk, Čeljabinsk, či Krasnojarsk. V letech 1919-1920 se podílel i na ochraně sibiřské magistrály. Domů do ČSR se vrátil v červenci 1920. Tou dobou již jeho bratr Miloslav velel hraničářskému praporu 10 ve slovenském Trebišově a tuto posádku a funkci dlouhých deset let neopustil. Následně působil jako profesor všeobecné taktiky v Kursu pro velitele vojskových těles a oddílů i na prestižní Válečné škole v Praze. V prosinci 1933 se stal velitelem pěšího pluku 8 v Místku a o tři roky později zastával funkci zástupce velitele Pěchotního učiliště v Milovicích. Nakonec byl v říjnu 1937 ustanoven velitelem brněnské 2. motomechanizované brigády a tuto funkci vykonával i za všeobecné mobilizace v září 1938. Tomáš Berka působil po návratu z Ruska nejprve sedm let jako velitel roty a později velitel poddůstojnické školy u pěšího pluku 28 v hlavním městě republiky. V Praze také v letech 1927-1930 vystudoval Válečnou školu, po jejímž dokončení působil rok v Brně jako přednosta 4. oddělení 6. pěší divize. Zbytek své prvorepublikové vojenské kariéry strávil na Hlavním štábu, u jehož 5. oddělení působil v rámci vyšší komise pro zpracování služebních knih (předpisů) čs. branné moci. V osudových dnech podzimu 1938 byl styčným důstojníkem 3. oddělení Hlavního velitelství u IV. armády, jež měla bránit jih Moravy. Hned od počátku okupace se oba bratři zapojili do odboje proti Němcům v řadách oblastního velitelství Obrany národa – Velká Praha. Miloslav zastával funkci velitele II. kraje (jihovýchod), zatímco Tomáš vybudoval v prostoru Nuslí, Michle, Vyšehradu, Podolí a Braníka ilegální pěší pluk a stal se jeho velitelem. Kromě toho se na Ministerstvu národní obrany v likvidaci, kde byl zařazen, podílel na umisťování důstojníků do civilních služeb (pochopitelně s přihlédnutím k budoucím potřebám odboje proti Němcům) a současně pomáhal organizovat odchod bývalých příslušníků čs. armády do zahraničí. Jeho rozsáhlá odbojová činnost však nemohla zůstat gestapu utajena a v noci z 21. na 22. prosince 1939 se ho pokusilo v jeho bytě zatknout. Tomášovi se však podařilo uniknout a od té doby žil na útěku. Neuvěřitelných 905 dní! Miloslava zatklo gestapo poprvé 9. července 1940 právě v souvislosti s pátráním po Tomášovi. Pravděpodobně pro nedostatek důkazů byl 21. srpna 1940 z vazby propuštěn, avšak již 4. listopadu 1940 byl zatčen podruhé. Gestapu se mezitím podařilo rozkrýt jeho odbojovou činnost a napojení na velitelské struktury Obrany národa, a tak následovalo obvinění z velezrady a nadržování nepříteli. Vězněn byl nejprve v Praze na Pankráci a posléze v káznici Hohenasperg u Ludwigsburgu, kde se začal jeho zdravotní stav v důsledku útrap vyvolaných vězněním rychle zhoršovat. Vynesení rozsudku se tak nedožil. V sobotu 26. září 1942, krátce před osmou hodinou ranní, vydechl naposled. Tomáš se mezitím až do 30. června 1940 skrýval v Praze u svého švagra Josefa Čáslavského, avšak pod hrozbou zatčení musel nakonec hlavní město opustit a odešel do západních Čech. I zde se velice aktivně zapojil do organizování protiněmeckého odboje a brzy stanul v čele jedné z místních skupin Obrany národa. Po více jak roce stráveném v ilegalitě odmítl v lednu 1941 nabídku štábního kapitána Václava Morávka, že se ho pokusí dopravit do zahraničí s tím, že je ho v odboji proti Němcům více zapotřebí doma. Gestapu se Tomáše podařilo zatknout teprve v rámci rozsáhlých razií rozpoutaných po atentátu na Reinharda Heydricha 7. července 1942 v Plzni. Prošel vězněním i brutálními výslechy v Plzni, v Praze na Pankráci i Petschkově paláci, v Budyšíně (Bautzen) a Drážďanech. Zde byl 27. srpna 1943 odsouzen Volksgerichtem za zločin přípravy velezrady k trestu smrti a 15. října 1943 sťat gilotinou. Kenotaf Miloslava a Tomáše se nalézá na hřbitově v Praze 4 na Zelené lišce. Můžeme na něm číst prostý a pravdivý nápis „Zemřeli, abychom žili“. Zde by mohl příběh jejich rodiny končit. Bohužel, není tomu tak. Miloslavův švagr, legionář a příslušník čs. zahraniční armády za 2. světové války, brigádní generál Jaroslav Hrabovský, byl po únoru 1948 komunisty nejprve vyhozen z armády, později zatčen a jako politický vězeň držen ve smutně proslulé věznici na Mírově. Následkům dlouhodobého týrání podlehl 7. března 1951 ve vězeňské nemocnici v Olomouci…Kopírovat text

Screenshot není k dispozici