← PhDr. Eduard Stehlík

Možná se vám někdy stalo, že kdosi z příbuzných či známých řekl: „Ty máš oči po dědečkovi“. Tato věta se mi vždy vybaví, když na televizní obrazovce uvidím populární českou herečku Veroniku Freimanovou. Jejíma očima se totiž na mě dívá její dědeček plukovník Ladislav Preininger. Osobně jsem ho nikdy nepotkal, ani nemohl, avšak důvěrně ho znám z desítek dobových fotografií pořízených jak na bojištích 1. světové války, tak v letech první republiky. Veroničin dědeček byl totiž válečný hrdina. Mimořádně statečný muž, který byl za svou lásku k vlasti zavražděn německými nacisty. Narodil se 2. července 1895 na Královských Vinohradech v rodině knihtiskaře Ladislava Preiningera a jeho manželky Barbory, rozené Švarcové. V letech 1906-1909 studoval nejprve na českém nižším reálném gymnáziu v pražské Křemencově ulici, proslulé „Křemencárně“, aby se v následujících třech letech u svého otce vyučil knihtiskařem (kromě toho navštěvoval i kursy Uměleckoprůmyslové školy v Praze). V září 1913 odjel na obchodní zkušenou, nejdříve do Vídně, a poté Paříže, kde ho zastihlo vypuknutí 1. světové války. Jako velký český vlastenec se Ladislav Preininger již v srpnu 1914, společně s dalšími příslušníky české krajanské komunity, dobrovolně přihlásil ke službě ve francouzské armádě. V Bayonne se stal příslušníkem legendární „Roty Nazdar“ začleněné ve praporu C 2. pochodového pluku 1. pluku Cizinecké legie a spolu s ní byl v říjnu 1914 odeslán na západní frontu. Zde byl 9. května 1915 v památné bitvě u Arrasu těžce raněn. Po dvou měsících strávených v nemocničním ošetřování odjel v červenci 1915 do severní Afriky, kde konal službu v Sidi-bel-Abbès a Colomb-Bécharu. Služba v zápolí ho však neuspokojovala, a proto požádal o opětovné odeslání na frontu. Od dubna do srpna 1917 tak bojoval na soluňské frontě v řadách 1. pochodového afrického pluku. V červenci 1917 však u makedonské Bitoly onemocněl malárií a ve velice vážném zdravotním stavu musel být hospitalizován. Po propuštění z nemocnice byl evakuován do Paříže, aby po krátké dovolené v listopadu 1917 nastoupil službu u 33. francouzského pěšího pluku v Cognacu, jenž byl vybrán za místo vzniku čs. legií ve Francii. Díky vynikající znalosti prostředí a dokonalé znalosti francouzštiny byl Ladislav Preininger při budování čs. legií ve Francii naprosto nepostradatelným. Mimořádně důležité však byly i jeho válečné zkušenosti. Proto konal od března 1918 službu jako velitel čety u 21. čs. střeleckého pluku, s nímž se srpnu 1918 zúčastnil bojů u Michelbachu, Aspachu a v říjnu 1918 pak krvavého dobytí a následné obrany městečka Terron. Po skončení války a podepsání příměří opustil společně s pluky našich legií Francii a 2. ledna 1919 dorazil do svobodné vlasti. Mírový život ho však zde nečekal. Již 22. ledna 1919 byl odeslán na Těšínsko, kde se zúčastnil bojů proti polské armádě a od května do září 1919 se jako velitel roty zapojil do tažení proti Maďarům, pokoušejícím se obsadit Slovensko. V listopadu 1919 se Ladislav Preininger opět vrátil do Francie. Byl totiž vyslán jako frekventant do důstojnické školy v St. Cyru, kterou absolvoval s výtečným prospěchem v červenci následujícího roku. Od srpna 1920 do konce září 1923 pak získané zkušenosti využíval jako instruktor ve Vojenské akademii v Hranicích. Následné působil jako velitel roty u pěšího pluku 42 v Terezíně, a to až do října 1925, kdy se stal posluchačem elitní Válečné školy v Praze. Po úspěšném ukončení studia se stal pobočníkem náčelníka Francouzské vojenské mise, generála Louise Fauchera a na tomto velice zodpovědném místě působil plných sedm let. V letech 1934-1936 sice Ladislav Preininger zastával „klidnější“ pedagogickou pozici – působil totiž jako profesor francouzštiny na Vysoké škole válečné v Praze, avšak poté ho čekalo „tankistické“ období jeho vojenské kariéry. V lednu 1937 byl totiž vyslán na zkušenou k Učilišti útočné vozby a pluku útočné vozby 1 do Milovic, od září 1937 zastával funkci velitele IV. praporu pluku útočné vozby 2 ve Vyškově a 15. září 1938 se stal zástupcem velitele nově postaveného pluku útočné vozby 4 v Kolíně. V této funkci však působil pouhý týden. Ihned po vyhlášení všeobecné mobilizace byl totiž odeslán do Košic, kde se stal náčelníkem štábu Velitelství cizích dobrovolníků. Právě zde prožil tragické dny podzimu 1938, podepsání mnichovské dohody, ústup z hranic, kapitulaci. Vzhledem ke změněné mezinárodně-politické situaci byl v říjnu 1938 ustanoven velitelem náhradního praporu pluku útočné vozby 1 v Milovicích, kde působil až do likvidace čs. branné moci v létě 1939. Poté byl převeden k Ministerstvu sociální a zdravotní správy v Praze, avšak v té době již řadu měsíců pracoval v odboji jako člen Obrany národa. Po nástupu generála Bedřicha Homoly do funkce jejího vrchního velitele se dokonce stal příslušníkem nového Ústředního vedení ON. Jeho rozsáhlá odbojová činnost však bohužel nezůstala okupantům utajena a ve středu 30. července 1941 byl ve svém nuselském bytě zatčen gestapem. Ladislav Preininger byl vězněn v Praze na Pankráci, odkud ho pravidelně odváželi ke krutým výslechům do Petschkova paláce. Jeho osud se tragicky naplnil bezprostředně poté, co do Prahy dorazil jako zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Dne 1. října 1941 byl stanným soudem při řídící úřadovně gestapa v Praze odsouzen k trestu smrti, a ještě téhož dne večer ukončily jeho život výstřely popravčí čety v jízdárně bývalých dělostřeleckých kasáren v Praze-Ruzyni… Zatímco Veroniku Freimanovou zná u nás dnes prakticky každý, osud jejího dědečka se bohužel do širšího povědomí nedostal. Snad se to podaří alespoň částečně změnit tímto mým příspěvkem. A až příště na televizní obrazovce či na stránkách časopisů zahlédnete Veroniku Freimanovou, vzpomenete si i vy na jejího dědečka – statečného českého vlastence plukovníka Ladislava Preiningera. Stejně jako si na něj při takové příležitosti vzpomínám já.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici