← PhDr. Eduard Stehlík

„Zatažená léč, neupotřebený meč, za cizí zlo trest, nic už – nic – než čest…“ tato slova se objevila v záhlaví úmrtního oznámení majora generálního štábu Bohumila Kleina, jenž položil v Praze svůj život v boji s německými okupanty již 14. října 1939 a stal se tak pravděpodobně vůbec prvním čs. důstojníkem, jenž padl na domácí frontě. Přesto dnes již jméno tohoto hrdiny zná jen hrstka zasvěcených. Narodil se 25. července 1898 ve Svatém Janu nad Malší nedaleko Českých Budějovic. Po skončení školní docházky se stal na podzim 1910 studentem gymnázia v Českých Budějovicích, avšak studium musel v únoru 1917 předčasně ukončit. Jako jednoroční dobrovolník byl totiž odveden do rakousko-uherské armády a s c. a k. pěším plukem č. 91 odeslán na italskou frontu. Zde padl 29. října 1918, tedy právě den po vzniku samostatného Československa a jen několik málo dní před uzavřením příměří, do italského zajetí. V něm se přihlásil k činné službě v čs. armádě a v lednu 1919 byl zařazen k 28. čs. domobraneckému praporu v Itálii. Po návratu do vlasti se Bohumil Klein nejprve zapojil do bojů s maďarskými bolševiky při obraně Slovenska a poté se rozhodl zůstat v uniformě natrvalo. Nejprve působil u pěšího pluku 1 v Českých Budějovicích, poté od listopadu 1927 u 1. horské brigády v Ružomberku a v září 1929 se stal posluchačem prestižní Válečné školy v Praze, na níž studoval až do léta 1932. Následně byl zařazen jako zpravodajský důstojník k velitelství českobudějovické 5. divize a v září 1935 byl přidělen k 2. oddělení (zpravodajskému) Hlavního štábu, kde zastával funkci referenta maďarské sekce plánovací a studijní skupiny. V říjnu 1937 byl ustanoven vojenským atašé ČSR v Budapešti, což představovalo vrchol jeho vojenské kariéry, a tuto významnou diplomatickou funkci vykonával až do jara 1939. Po vzniku protektorátu byl Bohumil Klein Ministerstvem národní obrany v likvidaci odvolán z Maďarska do Prahy, kam dorazil 2. května 1939 a ihned byl jako zpravodajský důstojník zatčen gestapem. To ho sice ještě vzápětí propustilo, avšak denně musel hlásit místo svého pobytu. I přes hrozící nebezpečí se okamžitě zapojil do domácího odboje, což se mu však stalo osudným. Dne 25. srpna 1939 byl totiž ve Zlíně zatčen gestapem znovu, převezen do Brna a uvězněn na Špilberku. Po šestinedělním žalářování v moravské metropoli byl Bohumil Klein 12. října 1939 náhle převezen na řídící úřadovnu gestapa do Prahy. Zde byl 13. října 1939 v Petschkově paláci vyslýchán za použití brutálního násilí a následujícího dne ráno byl nalezen ve své cele mrtev. Rodině bylo sice sděleno, že se oběsil, což je také uvedeno na úmrtním listu. Není však vyloučeno, že podlehl vnitřním zraněním, jež mu byla během onoho krutého výslechu o den dříve způsobena. Na rozdíl od většiny svých spolubojovníků, kteří byli zavražděni okupanty, má Bohumil Klein hrob. Jeho ostatky byly totiž vydány rodině a v neděli 22. října 1939 odpoledne uloženy za mimořádné účasti místního obyvatelstva k poslednímu odpočinku na hřbitově v jeho rodišti. Po osvobození byl v uznání svých odbojových zásluh in memoriam vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a posmrtně povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu. Zde by mohl příběh Bohumila Kleina a jeho blízkých končit, avšak nekončí. Jeho syn Radomír se bezprostředně po únoru 1948 zapojil do odboje proti komunistickému totalitnímu režimu. V Německu navázal spolupráci s americkou zpravodajskou službou a několikrát se vrátil na území republiky, kde vytvořil odbojovou skupinu, jejímž velitelem se stal. Ta se soustředila zejména na předávání zpravodajských informací o komunistických bezpečnostních složkách, těžbě uranu a aktivitách Rudé armády na území Československé republiky. Skupina byla bohužel záhy rozbita a její členové odsouzeni k vysokým trestům odnětí svobody. On sám naštěstí uprchl za hranice, což mu bezpochyby zachránilo život. V únoru 1949 byl totiž v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Protože Radomír Klein komunistické justici unikl, soustředili se tehdejší mocní na jeho maminku Boženu, vdovu po nacisty umučeném vlastenci. Obvinili ji z napomáhání synovi v útěku za hranice a 6. ledna 1950 ji odsoudili ke třem letům odnětí svobody a pěti letům ztráty čestných občanských práv. Ze stejného důvodu jí nikdy nebylo vydáno osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. jako pozůstalé po aktivním příslušníkovi domácího odboje proti nacismu, díky kterému by bývala měla nárok na lepší důchodové zabezpečení... Hrdinný i tragický příběh rodiny Kleinovy se definitivně uzavřel loni 29. ledna 2024, kdy bylo Radomírovi i jeho mamince Boženě Ministerstvem obrany vydáno osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Ani jeden z nich se tohoto ocenění bohužel nedožil. Čest jejich památce!Kopírovat text

Screenshot není k dispozici