← PhDr. Eduard Stehlík

V noci ze 7. na 8. října 1941 bylo na rozkaz Reinharda Heydricha v rámci „Akce Sokol“ pozatýkáno na 1 500 funkcionářů České obce sokolské. Ti byli následně přes terezínskou Malou pevnost odesláni do Osvětimi, kde byli během několika málo následujících týdnů takřka všichni povražděni. Právě k připomenutí tisíců členů Sokola, kteří položili své životy v boji za svobodu a nezávislost naší země, byl 8. říjen prohlášen Památným dnem sokolstva. Právě proto jsem se dnes rozhodl vzpomenout na jednoho z těchto výjimečných mužů, plukovníka stavební služby Ing. Vladimíra Rozmaru. Narodil se 21. července 1888 v Praze a po studiu na České vysoké škole technické pracoval až do 1. světové války u nejrůznějších stavebních firem v Čechách. V březnu 1916 nastoupil službu u pražské c. a k. 18. pěší brigády, následně bojoval v řadách c. a k. bosensko-hercegovského pěšího pluku č. 4, v letech 1917-1918 působil u opevňovacího a stavebního ředitelství ve Vídni a od dubna 1918 u vojenského stavebního oddělení velitelství VIII. sboru v Praze. Když se válka nachýlila ke svému konci, byl Vladimír Rozmara jedním z prvních důstojníků rakousko-uherské armády, kteří se dali k dispozici nové Československé republice. Službu v rodící se čs. armádě totiž nastoupil již 29. října 1918. Ti, kdo ho znali, nebyli dozajista překvapeni. Byl totiž od mládí velkým českým vlastencem a členem Sokola, v němž působil jako náměstek starosty na Královských Vinohradech. Od počátku dvacátých let minulého století působil Vladimír Rozmara jako přednosta Vojenského stavebního oddělení pro Čechy, později byl zástupcem ředitele Vojenského zemského stavebního ředitelství a v letech 1922-1936 vedoucím Vojenské stavební odbočky 1 v Praze. Od června 1936 až do nacistické okupace byl zařazen u Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP), řídícího výstavbu našeho opevnění, a to jako přednosta materiální skupiny. A právě v souvislosti s tímto obdobím jeho vojenské kariéry jsem na něj před mnoha lety poprvé narazil. Nedlouho poté mi jeden z pamětníků zapůjčil sérii karikatur osobností, které u této speciální složky Hlavního štábu v letech 1935 až 1938 působily. Byl mezi nimi i obrázek, jenž používám v tomto svém příspěvku. Je na něm podplukovník s mohutným plnovousem a dýmkou, sedící v oblaku dýmu na hromádce cihel. Vedle něj je pytel cementu, láhev s destilovanou vodou a traverza, na které sedí malá slepice. To, že jde o Vladimíra Rozmaru, jsem se dozvěděl až o něco později, stejně jako to, že ona slepice symbolizuje jeho tehdejšího zástupce, nadporučíka stavební služby Ing. Františka Slepičku. Před takřka třiceti lety jsem měl to velké štěstí, že jsem se s ním měl možnost osobně setkat. A kromě vzpomínek na jeho působení na opevňovacích pracích nikdy nezapomenu na jeho poutavé vypravování o jeho oblíbeném šéfovi Vladimíru Rozmarovi. Když jsem se ho tehdy ptal, proč je jeho představený vyobrazen zahalený v oblacích dýmu, řekl mi, že k němu dýmky, viržinka i cigarety neodmyslitelně patřily. Vzpomínal, jak měl přihrádky svého psacího stolu zaplněny kuřáckými potřebami i slámkami z vykouřených viržinek, stejně jako na to, jak se on sám, jako jeho podřízený musel naučit kouřit, protože podle Vladimíra Rozmary dýmka a cigareta (vedle vynikající fyzické kondice) k pravému muži patří a se sokolstvím se nijak nevylučuje. Během našeho vypravování inženýr Slepička rovněž zmínil, že Vladimír Rozmara byl proslulý tím, že si míchal speciální směs tabáku podle své vlastní tajné receptury. Běžný, v trafice zakoupený tabák, totiž jeho vytříbené chuti silného kuřáka nevyhovoval. Uprostřed vypravování pojednou sáhl do sekretáře a vytáhl odtud dózu naplněnou nadrobno nařezanou tabákovou směsí. Směsí, kterou kdysi dávno osobně připravil Vladimír Rozmara! Když uviděl mé překvapení a zájem, zeptal se, zda chci trochu odsypat. Pochopitelně jsem neodmítl. A tak mám dodnes i já ve svém psacím stole malou skleněnou lahvičku se směsí tabáku od Vladimíra Rozmary. Celoživotního Sokola a statečného českého vlastence, který před čtyřiaosmdesáti lety nastoupil tragickou část své životní pouti, jež se 22. března 1942 definitivně uzavřela v Osvětimi...Kopírovat text

Screenshot není k dispozici