← PhDr. Eduard Stehlík

ZAVRAŽDĚN KOMUNISTY 7. ČÁST Generálmajor René Černý (26. 7. 1914 – 23. 5. 1950). Po absolvování reálky v Jičíně nastoupil vojenskou prezenční službu v Pardubicích. Při tamním Vojenském jezdeckém učilišti absolvoval školu na důstojníky jezdectva v záloze a následně se rozhodl zůstat v uniformě. Až do jara 1939 konal službu nejprve jako velitel čety a později jako zpravodajský důstojník u jezdeckého pluku 6 v Brně. Za okupace se zapojil do protinacistického odboje v řadách Obrany národa a podílel se na organizaci odchodu bývalých vojáků do naší zahraniční armády. Tam se nakonec vydal i on sám a tzv. jižní cestou dorazil do francouzského Agde, kde byl zařazen k 1. čs. pěší divizi. Po porážce Francie byl evakuován do Velké Británie, kde se ocitl mezi tzv. nezařazenými důstojníky. Byl jedním z takzvaných „27 českých pánů“, tedy důstojníků, kteří se proti této praxi postavili a byli za to potrestáni. Neznamená to však, že by se snad vojenské službě vyhýbal, naopak. V roce 1942 absolvoval kurs útočného boje i parakurs a připravoval se k nasazení na území okupované vlasti v rámci některého z paravýsadků. K tomu však nakonec nedošlo. Po vzniku Čs. samostatné obrněné brigády sloužil nejprve u jejího motorizovaného předzvědného oddílu (MPO), a poté u 3. tankového praporu, s nímž se zapojil do obléhání Dunkerque. Po 2. světové válce absolvoval Vysokou školu válečnou v Praze a následně na ní zůstal jako profesor taktiky týlu. Po nástupu komunistů k moci v únoru 1948 byl sledován orgány Reicinova obranného zpravodajství (OBZ) a v předtuše hrozícího zatčení se rozhodl odejít za hranice. Připravovaný odchod byl však vyzrazen a on 1. května 1948 zatčen. Prošel nechvalně proslulým „Domečkem“ na Hradčanech a 10. prosince 1948 byl odsouzen k 19 letům odnětí svobody, ztrátě vojenské hodnosti a odnětí všech vyznamenání. K výkonu trestu byl zařazen do věznice v Plzni na Borech. Zde byl na podzim 1949 osloven příslušníkem vězeňské stráže Jaroslavem Flemerem, který se rozhodl uprchnout na Západ a chtěl umožnit útěk několika prominentním vězňům. Vybral si bývalého velitele našeho letectva ve Velké Británii generála Karla Janouška a René Černého. Plán byl však prozrazen a Karel Janoušek spolu s René Černým 28. března 1950 odsouzeni na doživotí. O pouhé tři týdny později – 18. dubna 1950 – oznámil velitel borské trestnice kapitán František Šafarčík svým nadřízeným, že údajně odhalil ilegální protistátní organizaci tvořenou příslušníky Sboru vězeňské stráže a několika prominentními vězni. Ihned došlo k zatčení 11 příslušníků vězeňské stráže a osmi vězňů, mezi kterými bylo pět důstojníků, dva bývalí poslanci a jeden bývalý soudce. V následném tzv. „borském procesu“ padly tři rozsudky smrti, dvě doživotí a zbývající odsouzení obdrželi vysoké tresty odnětí svobody. Žádost tří k smrti odsouzených komunistický prezident Klement Gottwald zamítl a ráno 23. května 1950 byli ve věznici v Praze na Pankráci oběšeni. Jako první Čeněk Petelík, po něm poslanec Stanislav Broj, a nakonec René Černý. Ten na dotaz předsedy senátu, zda má nějaké poslední přání, prohlásil: „Chci vám říci, že jste mě odsoudili pro nic, a že je to vyložená vražda. To říkám pod šibenicí. Tady bych vám řekl, že jsem něco udělal, ale já jsem nic neudělal. Vám pane státní prokurátore, mnoho štěstí nepokvete.“ Nato byl v 6 hodin 14 minut předán katovi k provedení exekuce, načež naposledy vykřikl: „Vrahové!“ V 6,15 mistr popravčí ohlásil, že byla poprava provedena a v 6,26, tedy po 11 minutách (!) konstatoval vězeňský lékař, že nastala smrt…Kopírovat text

Screenshot není k dispozici