← PhDr. Eduard Stehlík

ZAVRAŽDĚN KOMUNISTY 6. ČÁST Plukovník Ing. Josef Pohl (15. 4. 1911 – 25. 5. 1950). Po absolvování reálky s maturitou se stal v roce 1929 posluchačem Českého vysokého učení technického v Praze (obor stavební inženýrství), na kterém studoval až do roku 1936 (v mezidobí absolvoval v letech 1931-1933 vojenskou prezenční službu u dělostřeleckého pluku 201 v Ružomberku). V letech 1934–1936 kromě dokončení studia na ČVUT navíc souběžně navštěvoval i přednášky na Svobodné škole politických nauk. Na podzim 1937 se stal frekventantem Vojenské akademie v Hranicích a po jejím absolvování byl v srpnu 1938 zařazen jako poručík ženijního vojska k pražskému ženijnímu pluku 5. Po okupaci ČSR v březnu 1939 a následném rozpuštění čs. armády byl jako stavební inženýr zařazen ke Generálnímu ředitelství stavby dálnic (GŘSD) a v červnu 1940 vyslán na budování silniční sítě na území okupovaného Polska. Zde v únoru 1944 využil přiblížení fronty a přešel k Rudé armádě. Nedlouho poté byl zařazen k 1. čs. armádnímu sboru v SSSR, v jehož řadách bojoval od srpna 1944 až do konce války. Nejprve jako zástupce ženijního důstojníka 3. čs. samostatné brigády v SSSR, a nakonec již jako velitel ženijního vojska 4. čs. samostatné brigády. Zúčastnil se bojů na Dukle i následného osvobozování ČSR, za což byl mimo jiné vyznamenán i třemi Čs. válečnými kříži 1939. Po osvobození působil nejprve u velitelství 1. oblasti v Praze jako velitel jejího ženijního vojska a následně u Velitelství ženijního vojska Hlavního štábu. Jako mimořádně inteligentní důstojník s válečnými zkušenostmi absolvoval navíc v roce 1948 studium na Vysoké škole válečné v Praze. Jeho slibně se rozvíjející kariéru ukončilo v červnu 1949 nečekané propuštění z armády a o měsíc později zatčení. Státní bezpečnost ho společně s majorem generálního štábu Miroslavem Plešmídem a dalšími deseti československými občany zařadila do jí vykonstruované protistátní skupiny, která měla údajně na Západ předávat špionážní informace. Všichni členové „skupiny“ byli během výslechů vystaveni bestiálnímu mučení, aby se přiznali k činům, které nikdy nespáchali. Josef Pohl byl následně 28. ledna 1950 na přímý pokyn Bedřicha Reicina odsouzen k trestu smrti a 25. května 1950 v 5.15 oběšen na nádvoří věznice Praha-Pankrác. Svůj poslední dopis manželce Marii napsaný jen několik hodin před popravou, uzavřel následujícími větami: „Umírám klidně, poněvadž mám čisté svědomí. Čerpej duševní sílu z víry v Boha a Jeho spravedlnost, která je neúprosná, i když její cesty jsou nám někdy nepochopitelné. Přeji Ti mnoho štěstí, poněvadž si ho zasluhuješ po všem tom utrpení. A věř, že se Ti ho dostane. Budu o to prosit…“Kopírovat text

Screenshot není k dispozici