← PhDr. Eduard Stehlík

Alžběta II. mu podala ruku a komunisté ho takřka ubili k smrti. Těmito dvěma fakty by bylo možné zarámovat dramatické osudy válečného hrdiny generálmajora Antonína Petráka. Poprvé jsem ho spatřil před mnoha lety na fotografii z přehlídky americké armády v osvobozené Plzni: důstojník s ostře řezanou tváří na ní doprovází prezidenta Edvarda Beneše. Tehdy jsem ještě netušil, o koho jde. Ten muž byl ale již na první pohled mimořádný. Vyzařovala z něj neobyčejná vnitřní síla a v mých klukovských představách se zhmotnil do ideálu hrdiny. Ani ve snu by mne tehdy nenapadlo, že se jednou nejen dozvím jeho jméno, ale dokonce budu mít tu čest stisknout mu ruku, a opakovaně se s ním scházet. Antonín Petrák se narodil 14. dubna 1912 ve Vídni, kde tehdy pracoval jeho otec. V hlavním městě monarchie také prožil první roky svého života, a dokonce zde začal v září 1918 chodit do školy. Vznik Československé republiky však jeho dosavadní život změnil. Školní docházku nakonec absolvoval v Hlohovci a Trnavě a poté vystudoval obchodní akademii v Nitře. V říjnu 1932 nastoupil vojenskou prezenční službu, a protože se mu v uniformě zalíbilo, podal si přihlášku do Vojenské akademie v Hranicích, z níž byl v červenci 1935 vyřazen jako poručík pěchoty. Sloužil poté u bratislavského pěšího pluku 39, a to až do osudného března 1939. Ihned po okupaci ČSR se Antonín Petrák zapojil do protinacistického odboje v řadách Obrany národa, ale protože mu hrozilo zatčení, rozhodl se odejít za hranice. Přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a Sýrii se dostal do Francie, kde byl v květnu 1940 ustanoven velitelem výcvikové roty 1. čs. divize v Agde. Do bojů na frontě proto nezasáhl a po kapitulaci Francie byl evakuován do Velké Británie, kde byl po vzniku 1. čs. smíšené brigády zařazen k baterii kanónů proti útočné vozbě. Okamžitě po zahájení výcviku našich parašutistů se Antonín Petrák přihlásil k vyslání do vlasti a plnění bojových úkolů v týlu nepřítele. Absolvoval kurs útočného boje i parakurs, avšak k jeho operačnímu nasazení nikdy nedošlo. Jeho mimořádná fyzická odolnost a nesporné pedagogické schopnosti ho totiž předurčily k tomu, aby spolu s britskými instruktory řídil přípravu našich parašutistů na Special Training School 25 severozápadně od skotského Arisaigu. Působil zde nepřetržitě od července 1942 až do dubna 1943 a osobně se tak podílel na vycvičení celé „druhé vlny“ našich paravýsadků. Po vzniku Československé samostatné obrněné brigády byl Antonín Petrák nejprve ustanoven zástupcem velitele 1. roty motorizovaného praporu a v srpnu 1944 se stal velitelem roty doprovodných zbraní. Se svou jednotkou se od října 1944 až do konce války podílel na obléhání severofrancouzského přístavu Dunkerque, jenž Němci přetvořili ve tvrdě hájenou pevnost. Zúčastnil se mnoha bojových akcí, v nichž proslul mimořádnou odvahou a byl několikrát vyznamenán. Po návratu do osvobozeného Československa byl jako schopný důstojník s válečnými zkušenostmi vyslán ke studiu na prestižní Vysoké škole vojenské v Praze, kterou úspěšně ukončil v červenci 1948. Absolvování VŠV by ho za normálních okolností předurčovalo k vysokým funkcím v čs. armádě, avšak poměry u nás již tou dobou měly k normálnosti hodně daleko. V únoru 1948 se k moci dostali komunisté, kteří muže, jako byl major Petrák, nemohli potřebovat. V létě 1949 byl Antonín Petrák z armády vyhozen, v září 1949 zatčen a odsouzen na pět měsíců nepodmíněně. Ihned po odpykání nespravedlivého trestu byl namísto propuštění zařazen na dva roky do smutně proslulého tábora nucených prací (TNP) na Mírově. Svým hrdým vystupováním, které nezměnily ani měsíce věznění, se stal brzy terčem šikanování ze strany dozorců, kteří ho navíc po nezdařeném pokusu o útěk málem ubili k smrti. O tom, jak tehdy Antonína Petráka vnímali jeho spoluvězni, svědčí dvě přezdívky, které od nich dostal: „parašut“ a „vlastenec“. Z mírovského TNP byl Antonín Petrák propuštěn v červenci 1951. Bez ohledu na své vzdělání a rozsáhlé jazykové znalosti prošel řadou podřadných zaměstnání, až si nakonec našel místo v Kovosmaltu Bratislava, kde pracoval jako pomocný dělník. V červnu 1958 byl však znovu zatčen a spolu s dalšími spoluvězni z Mírova odsouzen k pětiletému trestu odnětí svobody za údajnou velezradu (ve skutečnosti za spoluautorství sedm let starého dopisu, který tehdejší nejvyšší státní a stranické představitele informoval o hrůzných poměrech v mírovském TNP). Z výkonu trestu byl nakonec šťastnou shodou okolností propuštěn na prezidentskou amnestii v květnu 1960. Usadil se poté v Bratislavě, kde žil až do své smrti, a nadále pracoval v dělnických profesích zdaleka neodpovídajících jeho kvalifikaci. Alespoň částečného ocenění svých zásluh se Antonín Petrák dočkal po listopadu 1989. Na jaře 1990 byl rehabilitován a 28. října 1990 povýšen do hodnosti generálmajora. Vedle řady našich i spojeneckých vyznamenání z let 2. světové války, se stal nositelem francouzského Národního řádu za zásluhy, Řádu britského impéria, slovenského Řádu Ľudovíta Štúra II. třídy, Řádu Bílého lva I. třídy a francouzského Řádu Čestné legie, jenž mu osobně udělil francouzský prezident Jacques Chirac 6. června 2004 v Normandii při příležitosti 60. výročí spojeneckého vylodění. Životní pouť čestného a zásadového člověka, vlastence, válečného hrdiny a vězně komunistického režimu Antonína Petráka se navždy uzavřela 7. února 2009 v Ústřední vojenské nemocnici v Ružomberku. Odešel v něm muž, jehož jméno, jak je u nás bohužel pravidlem, většině lidí nic neříká. Pro jiné se však stalo nehynoucí legendou.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici