← PhDr. Eduard Stehlík

Když jsem jako malý kluk tu fotografii uviděl poprvé, neuvěřitelně na mě zapůsobila. Dnes si již nepamatuji, zda to bylo tím, že muž na ní svíral v rukou britský stengun, anebo odhodlaným pohledem jeho očí zpod černého baretu opatřeného čs. znakem. Bezpečně však vím, že trvalo mnoho let, než jsem se konečně dozvěděl jeho jméno. Josef Otisk, velitel paraskupiny WOLFRAM, byl jedním z hrdinů 2. světové války, o nichž se před listopadem 1989 nehovořilo. Za svobodu Československa totiž bojoval na Západě, což pro české komunisty představovalo smrtelný hřích. Protože právě v noci ze včerejška na dnešek uplynulo jedenaosmdesát let od chvíle, kdy spolu se svými muži seskočil do okupované vlasti, rozhodl jsem se vypravovat jeho příběh. Josef Otisk se narodil 30. ledna 1911 v Líšni u Brna v početné rodině místního rolníka Matouše Otiska a jeho manželky Marie, rozené Šumberové. S onou početnou rodinou to myslím doopravdy – na svět totiž přišel jako jedenáctý z celkem 14 dětí! Po absolvování obecné školy pokračoval ve studiu na reálném gymnáziu v Brně-Křenové, avšak jen do roku 1928, kdy po náhlé smrti otce musel studia zanechat a pomáhat na rodinném hospodářství. Zpět do školy se vrátil až v roce 1931 (tentokrát na reálku v Brně-Husovicích), kde o dva roky později úspěšně odmaturoval. Jako na všechny mladé muže čekala poté i na Josefa Otiska vojenská prezenční služba, po které se rozhodl zůstat v uniformě natrvalo a stal se frekventantem Vojenské akademie v Hranicích, z níž byl v srpnu 1936 slavnostně vyřazen jako poručík pěchoty. Službu poté konal u pěšího pluku 43 v Brně, a to jako velitel kanónové čety roty doprovodných zbraní až do března 1939. S okupací republiky se nesmířil a na počátku prosince 1939 odešel přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii do Francie, kde byl 12. ledna 1940 v Agde zařazen do naší zahraniční armády. Přidělen byl k 2. čs. pěšímu pluku, s nímž se jako velitel jeho 12. roty zapojil na jaře 1940 do bojů s německou armádou. Po porážce Francie byl spolu s ostatními příslušníky svého útvaru evakuován do Velké Británie, kde následně působil jako zástupce velitele roty u 2. pěšího praporu 1. čs. smíšené brigády. Jako inteligentní důstojník s mimořádnou fyzickou kondicí (byl nejen členem, ale dokonce i cvičitelem Sokola!) absolvoval Josef Otisk na počátku roku 1943 jako jediný čs. důstojník náročný kurs britských Commandos, doplněný paravýcvikem. V souvislosti s tím byl počátkem roku 1944 vytipován jako vhodný velitel pro bojový, diverzní a organizátorský výsadek WOLFRAM, jenž měl působit v Beskydech na moravsko-slovenském pomezí. Vzhledem k mimořádnosti jeho poslání mu byla jako veliteli dána unikátní možnost vybrat si členy svého týmu. Zvolil si Vladimíra Řezníčka, Josefa Černotu, Roberta Matulu, Josefa Bierského a Karla Svobodu, s nimiž v květnu 1944 odjel do Skotska, kde absolvovali intenzívní kurs útočného boje následovaný parkursem na STS 51 v Ringway u Manchesteru. Na počátku července 1944 byla skupina WOLFRAM přepravena do italského Bari, kde čekala na vyslání do akce. Vlastní seskok se uskutečnil v noci z 13. na 14. září 1944 a parašutisté dopadli poblíž osady Nytrová (součást obce Morávka) v Beskydech. Hned na samém počátku se však skupina musela potýkat s nepřízní osudu. Dva z parašutistů ztratili při seskoku nožní zásobníky s operačním materiálem, které se jim nepodařilo nalézt a zároveň přišli i o radiostanici a radiotelegrafistu Karla Svobodu. Ten nenašel spojení s ostatními členy skupiny, byl dopaden Němci a donucen vydat ukrytou radiostanici. Protože odmítl spolupráci s gestapem, byl odeslán do koncentračního tábora Flossenbürg, kde se jen šťastnou shodou náhod dožil konce války. Ztráta radiostanice i operačního materiálu výrazným způsobem omezila další aktivity skupiny WOLFRAM ve svěřené oblasti. Přesto však zahájila činnost a úzce spolupracovala s partyzánskými skupinami působícími v Beskydech a napojila se i na významnou odbojovou organizaci Rada tří. Její rozebíhající se aktivity však záhy tragicky poznamenala smrt Josefa Bierského, jenž byl 19. října 1944 na hoře Smrk zavražděn partyzánem Stanislavem Kotačkou (později konfidentem gestapa), který ho okradl o část finanční hotovosti paraskupiny. Zbývající čtveřice příslušníků skupiny WOLFRAM se pod tlakem zvýšené aktivity nacistických bezpečnostních složek přesunula k Otiskově rodině v Líšni u Brna, kde přezimovali. Na jaře 1945 skupina obnovila činnost, provedla několik úspěšných přepadů i diverzních akcí a koncem dubna 1945 se u Jiříkovic spojila s postupující Rudou armádou. Bezprostředně po skončení 2. světové války nastoupil Josef Otisk ke 2. oddělení Hlavního štábu v Praze jako velitel skupiny pro paraúderný výcvik. Již v prosinci téhož roku byl však odeslán k 13. tankové brigádě do Přáslavic, kde působil jako velitel jejího II. praporu. Ve stejné době měl být povýšen na podplukovníka, nicméně k tomu v důsledku intrik Reicinova OBZ nikdy nedošlo. Brzy poté přišel únor 1948 a s ním změna politických poměrů u nás. Podobně jako v případě jiných čs. parašutistů ze Západu byl i Josef Otisk jako nově nastoupivšímu komunistickému režimu nepohodlný dán již 1. května 1948 na tzv. dovolenou s čekaným a 1. října téhož roku propuštěn z armády. Tím však jeho cesta až na samé dno neměla skončit. V září 1949 následovala degradace na vojína a šikanování nejen jeho samého, ale i jeho nejbližších, trvající čtyři dlouhá desetiletí. Synovi Josefovi bylo bráněno jak v pokračování ve středoškolském, tak později i ve vysokoškolském studiu (nakonec maturitu i vysokoškolský diplom získal) a oba byli sledováni Státní bezpečností jako nepřátelské osoby. Aktivity StB se však nedotýkaly pouze rodiny Josefa Otiska a jeho spolubojovníků z výsadku WOLFRAM, ale i širokého okruhu jejich spolupracovníků z let 2. světové války. Státní bezpečnost v 50. letech prověřovala a sledovala na 160 osob (!) z řad těch, kdo se spolu s parašutisty zapojili do odboje proti Němcům. Po propuštění z armády si Josef Otisk našel místo geometra u zeměměřického družstva Geoplán (později Geometra) v Brně, kde pracoval nepřetržitě až do roku 1969, kdy odešel do penze. Nositel Řádu britského impéria, dvou Československých válečných křížů 1939, Československé vojenské medaile Za chrabrost a dvou Československých vojenských medailí Za zásluhy žil poté tiše v kruhu svých blízkých v Brně-Líšni až do 10. ledna 1986, kdy krátce před svými pětasedmdesátými narozeninami neočekávaně vydechl naposled. Pádu nenáviděného totalitního režimu u nás se tak nedožil…Kopírovat text

Screenshot není k dispozici