← PhDr. Eduard Stehlík

Čeští komunisté nenáviděli i hrdinu Sovětského svazu. Zní vám to jako nesmysl? Není tomu tak. Onen muž se jmenoval Josef Buršík, za 2. světové války bojoval proti německým nacistům v řadách 1. čs. armádního sboru v SSSR, po únoru 1948 se stal politickým vězněm komunistického režimu, a nakonec exulantem ve Velké Británii. Světlo světa spatřil 11. září 1911, tedy právě před 114 lety, ve Starém Postřekově na Domažlicku a na to, že je Chod, byl celý svůj život patřičně hrdý. Po ukončení měšťanské školy v Domažlicích vystudoval dva ročníky nižší státní průmyslové školy v Plzni a nastoupil ke stavební firmě Kuželka v Klenčí. V letech 1933-1935 absolvoval vojenskou prezenční službu u plzeňského pěšího pluku 18 a po jejím skončení byl v důsledku hospodářské krize delší dobu nezaměstnaný. Nakonec si našel práci na stavbě těžkého opevnění a podílel se na budování pěchotních srubů u Borové na Náchodsku. Osudné mnichovské události podzimu 1938 pro něj měly dvojnásob hořkou příchuť. Musel si totiž prožít nejen potupnou kapitulaci a následný ústup bez boje, ale zároveň se i vyrovnat se skutečností, že jeho ryze česká rodná obec byla zabrána nacistickým Německem. Se vzniklou situací se však Josef Buršík smířit odmítl a na konci července 1939 odešel ilegálně do Polska, kde vstoupil do rodící se čs. zahraniční armády. Po vypuknutí 2. světové války byl však spolu s dalšími Čechoslováky zajat jednotkami Rudé armády obsazujícími východní oblasti Polska a následujícího dva a půl roku internován v lágrech NKVD. Do rodící se čs. vojenské jednotky v Buzuluku tak mohl být zařazen teprve 8. února 1942. Brzy poté absolvoval školu na důstojníky pěchoty v záloze a jako příslušník připravovaného výsadku S-2 prošel v Moskvě paravýcvikem. Situace na východní frontě se však právě tehdy změnila, a proto Josef Buršík musel výcvik předčasně ukončit, vrátil se do Buzuluku a odjel s 1. čs. samostatným polním praporem v SSSR na frontu. V boji u Sokolova v březnu 1943 velel 3. četě 1. roty nadporučíka Otakara Jaroše a prokázal zde hrdinství hraničící až se sebeobětováním. Právě pro svou odvahu a prokázané technické nadání byl nedlouho poté odeslán do tankového učiliště v Tambově. Zde se z pěšáka stal tím, čím se pak cítil být až do konce svého života – tankistou. V červenci 1943 byl Josef Buršík ustanoven velitelem roty středních tanků T-34, s níž se zúčastnil krvavých bojů o ukrajinskou metropoli Kyjev, po nichž byl vyznamenán Zlatou hvězdou Hrdiny Sovětského svazu. V červnu 1944 převzal velení nad II. praporem 1. čs. samostatné tankové brigády v SSSR, s nímž se zapojil do všech významných bojů jak v Karpatsko-dukelské operaci, tak i na Ostravsku. O tom, že se neustále pohyboval v první linii, svědčí to, že byl devětkrát (!) raněn. Po skončení 2. světové války se stal Josef Buršík zástupcem velitele 1. tankové brigády a na podzim 1945 byl vyslán na Vojenskou akademii tankových a mechanizovaných vojsk v Moskvě. V důsledku náhlého zhoršení zdravotního stavu (rozsáhlá tuberkulóza) se však musel předčasně vrátit do republiky a začít se léčit. Mezitím se mu radikálně změnil osobní život. V roce 1947 se oženil se slečnou Naděždou Havrlantovou a brzy nato se stal otcem malé Nadi. Zdálo by se, že jejich štěstí nic nestojí v cestě, přišel však únor 1948 a komunistický puč. V polovině dubna 1948 se Josef Buršík sice ještě stal velitelem II. tankového praporu 12. tankové brigády ve Šternberku, ale tou dobou již byl pod stálým dohledem všemocného Reicinova Obranného zpravodajství. Dne 11. listopadu 1949 byl zatčen a převezen do Prahy. Vězněn a vyslýchán byl v pověstném Domečku na Hradčanech, kde ho pravděpodobně jen vysoká sovětská vyznamenání ochránila od mučení. V prosinci 1949 byl na základě smyšlených obvinění odsouzen k deseti letům odnětí svobody, a když se proti rozsudku odvolal, byl mu trest za tuto „drzost“ zvýšen na čtrnáct let, což s ohledem na postupující těžkou chorobu prakticky znamenalo doživotí. K výkonu trestu byl navíc zařazen na obávaný Mírov, kde se v tamních krutých podmínkách začal jeho zdravotní stav rychle zhoršovat. Naštěstí se tehdy podařilo prosadit jeho převoz z Mírova do olomoucké vojenské nemocnice, odkud se mu v srpnu 1950 podařilo s pomocí přátel uprchnout a společně s manželkou se dostali do Německa. Doma však museli zanechat své dvě dcerky – Naďu a Ilonku, s nimiž se (a to jen díky iniciativě britského ministerstva vnitra) shledali teprve v roce 1963, po dlouhých 13 letech! V exilu se Buršíkovým postupně narodily ještě tři další děti, dcera Šárka a synové Ctirad a Alexandr. Bezprostředně po svém útěku se Josef Buršík v Německu podrobil operaci a následné léčbě, které mu zachránily život. V roce 1955 mu bylo umožněno vystěhování do Velké Británie, kde si našel zaměstnání v projektové kanceláři. Kromě toho byl až do své smrti činný v řadě exilových organizací, zejména v Sokolu a Československé obci legionářské. Josef Buršík měl to štěstí, že se jako jeden z mála poúnorových exulantů dožil pádu komunistického režimu v Československu. Na konci dubna 1990 přicestoval poprvé po čtyřech dlouhých desetiletích do vlasti, v červenci téhož roku byl plně rehabilitován a 5. října 1990 povýšen do hodnosti generálmajora. Právě tehdy jsem měl to štěstí, že jsem ho mohl osobně poznat a jako na laskavého a nesmírně skromného muže na něj budu navždy vzpomínat. Generál Josef Buršík zemřel v britském Northamptonu 30. června 2002. Poslední odpočinek nalezl na hřbitově v Brookwoodu. Po boku desítek čs. letců, kteří v letech 2. světové války bojovali nad západní Evropou za totéž, za co on na frontě východní – za svobodné a demokratické Československo. Čest jeho památce!Kopírovat text

Screenshot není k dispozici