← PhDr. Eduard Stehlík

„Který velký hrdina zmizel z našich dějin a dosud se ho tam nepodařilo vrátit?“ Tuto otázku jsem dostal před několika dny, když jsme si povídali s přáteli a řeč přišla na hrdiny naší minulosti. Chvíli jsem přemýšlel a potom řekl: „Ladislav Kotík.“ Kromě nechápavých pohledů zazněla věta: „A to byl jako kdo?“ Odpověděl jsem, že jeden z nejstatečnějších českých vojáků, který prošel krvavými boji 1. světové války, aby jeho život v srpnu 1942 ukončila německá gilotina. Protože tato stručná informace nestačila, dal jsem se tehdy do vyprávění. A dnes jsem si uvědomil, že by příběh tohoto mimořádného muže mohl být zajímavý i pro z vás. Ladislav Kotík se narodil 13. listopadu 1896 v Lipníku nad Bečvou, kde jeho tatínek působil jako železniční zřízenec. V rodném městě studoval v letech 1906-1910 na nižší německé reálce a poté odešel do Paříže, kde absolvoval dvouletý obchodní kurs. Když vypukla 1. světová válka, přihlásil se v srpnu 1914 jako dobrovolník do francouzské armády. O tom, že vznikají čs. legie a v jihofrancouzském Bayonne vznikla česká Rota Nazdar, se nedozvěděl, a tak nastoupil jako prostý střelec ke 2. pluku Cizinecké legie v Blois. Vzápětí byl odeslán do alžírské Saidy, kde prošel tvrdým výcvikem, po kterém již následovalo nasazení na západní frontě. Zde nejprve prošel krvavými zákopovými boji na severovýchodě Francie, aby byl v srpnu 1915 s 1. plukem Cizinecké legie odeslán v rámci francouzského expedičního sboru na Dardanely, kde se zapojil do krvavých bojů s tureckou armádou o Gallipoli. Od dubna roku 1917 sloužil u 17. koloniální divize na Balkáně, bojoval u severomakedonské Strumice, ve Vardarském údolí, zúčastnil se bodákového útoku na kótu Homo a prodělal i následný vysilující ústup k Soluni. U řecké Floriny byl Ladislav Kotík těžce raněn do hlavy, avšak odmítl evakuaci do týlu a opět zasáhl do bojů, tentokrát u makedonské Bitolje. Až do dubna 1918 poté působil u velitelství francouzské armády na Balkáně, a to jako tlumočník a zpravodajský poddůstojník. Následoval přesun na západní frontu s 1. pochodovým plukem Cizinecké legie a opět peklo zákopové války. Tentokrát v Alsasku, na Sommě a Aisně. Takřka po čtyřech letech bojů v řadách francouzské armády byl Ladislav Kotík v červnu 1918 přemístěn k čs. legiím ve Francii, kde se stal jedním z prvních důstojníků nově vytvořeného 23. čs. střeleckého pluku. Právě s ním se vrátil do svobodného Československa. Jako schopný a inteligentní důstojník s mimořádnými bojovými zkušenostmi absolvoval Válečnou školu v Praze (na níž se stal vzápětí profesorem) a zároveň rok působil jako osobní pobočník tehdejšího náčelníka našeho Hlavního štábu – francouzského generála Eugena Mittelhausera. V letech 1925-1926 absolvoval Ladislav Kotík odbornou stáž na Vysoké škole válečné v Bělehradě, kde zároveň zastával funkci zástupce našeho vojenského atašé. Po návratu do republiky následovalo působení ve velitelských i štábních funkcích u hraničářského praporu 8 v Ipolských Šahách, na Válečné škole a Zemském vojenském velitelství v Praze, u pěšího pluku 44 v Liberci a u pěšího pluku 20 ve slovenských Michalovcích. Bezprostředně po 15. březnu 1939 a příchodu německých okupantů se Ladislav Kotík zapojil do odboje v řadách Obrany národa, a to jako náčelník štábu jejího moravského Zemského velitelství, v jehož čele stál generál Bohuslav Všetička. Gestapo se bohužel záhy dostalo na jeho stopu a 23. listopadu 1939 ho v jeho brněnském bytě zatklo. Následovaly kruté výslechy a dlouhé měsíce věznění, nejprve v Brně na Špilberku a v Sušilových kolejích, poté ve Vratislavi a konečně od července 1940 ve smutně proslulé berlínské věznici Alt Moabit. Ve čtvrtek 27. listopadu 1941 stanul Ladislav Kotík v Berlíně před nacistickým Volksgerichtem, který ho za jeho rozsáhlou odbojovou činnost odsoudil k trestu smrti. Druhého dne byl převezen do věznice v Berlíně-Plötzensee, kde v tamních otřesných podmínkách, vystaven hladu, zimě a týrání čekal až do 19. srpna 1942, tedy přes tři čtvrtě roku (!), na vykonání rozsudku. Když se mu těsně před popravou pokoušeli dva otrlí katovi pomocníci spoutat ruce za zády, dlouho se jim to nedařilo, jak se jim nervozitou třásly ruce. Ladislav Kotík se napřímil, setřásl jejich ruce ze svých zápěstí a obrátil se k nim se slovy: „Proč se třesete? Jdete na popravu vy, anebo já?“ Natáhl ruce před sebe a řekl: „Podívejte se, já se nechvěji!“ O několik okamžiků později, tři minuty po páté hodině ranní, byl sťat. Komu dnes u nás něco říká jméno tohoto mimořádného hrdiny? Nebude nás bohužel mnoho. Stále je však čas to změnit. Vypravujme o Ladislavu Kotíkovi a mnoha dalších statečných mužích a ženách svým dětem. Ještě není pozdě.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici